Montserrat

Garibaldi Hill

Nejlepším místem pro pozorování přírodního divadla sopky je kopec Garibaldi Hill nedaleko zátoky Old Road Bay. Kotvení za tmy bylo díky silným proudům a skalním útesům na jihu poněkud dramatické, ale po několika pokusech jsme mohli jít v klidu spát. Právě zde bylo jediné místo na cestě Karibikem, kde jsme byly v zátoce sami. Překvapilo nás, že o nás vědí místní obyvatelé z kopců centrální části ostrova, ovšem jen do té doby, než jsme se podívali dolů do zátoky. Jako malá bílá tečka se tam vyjímala naše jachta. V tu chvíli jsem přestal myslet na konflikt s kapitánem, který se chtěl Montserratu s velkým obloukem vyhnout.

Po vysazení na břeh nás obklopil mrak zvířeného sopečného popela v takovém množství, že jsem svého digitálního miláčka nechával pečlivě zabaleného v brašně. Jestli bude Canon EOS 300D na cestách něčím trpět, bude to nečistotami ukládanými na senzoru při výměně objektivů. Na cestě jsem provizorně odstranil smítko pouze jednou a to čistítkem do uší namočeným ve vodě. Asi to není to pravé, ale v terénu jiná možnost nebyla. Po návratu jsem to přenechal zkušenějším, autorizovanému servisu. Pouze majitelé Olympusu E-1 mohou být klidní, díky ultrazvukovému čištění mají v divočině o problém méně.

Bylo smutné procházet místem, kde ještě přes několika málo lety bylo golfové hřiště, nyní zasypané sopečnými vyvrženinami. Stejně dopadly i nedaleké tenisové kurty pod holými mohutnými stromy spálenými žhavým popelem sopky. Cestou k upatí Garibaldi Hill jsme procházeli zcela zaneseným korytem říčky, abychom po několika kilometrech došli ke svahu s opuštěnými vilami s výhledem na moře. Nikde ani živáčka, všude nánosy prachu a popela pod žhavým karibským sluncem. Nedalo mi to a vstoupil jsem do jedné zahrady, abych nahlédl do domu. Majitelé pravděpodobně svůj domov opouštěli narychlo, v místnostech byl ještě nábytek. Když jsem zahradu opouštěl, šokoval mě bazén, který byl místo vody plný popela. Smutně to kontrastovalo s velkým talířem satelitu umístěným na zašedlé střeše.

Stoupání na Garibaldi Hill je krátké, zabere okolo jedné hodiny, ale náročné díky silnému slunci a prudce stoupající cestě. Cesta dílem zkázy je zakončena u vysílače na samotném vrcholu, odkud je dokonalý výhled na jižní polovinu ostrova. Záměrně jsem odolal použití superlativu „úžasný“, protože se vám naskytne pohled na čoudící sopku se zcela zničeným městem na jejím upatí. Zhoubnou atmosféru ještě více zesílil vrtulník nízko letící nad městem. Opuštěné město jsem i přes zvířený prach začal zaznamenávat na paměťovou kartu pomocí teleobjektivu. A aby se i do hledáčku vešla jak sopka, tak zničený Plymouth, pořídil jsem na výšku čtyři lehce se překrývající snímky pro složení panorama. Smíšené pocity – radost z návštěvy další sopky a lítost nad devastací místa – jsem na jachtě večer zahnal pečlivým čištění jachty od napadaného popela…

Oriole Trail

Pro osvěžení příjemnou zelení můžete v severní části ostrova absolvovat jeden z více jak 20 značených výletů, dlouhých od několika minut do šesti hodin. Turistické cesty spravuje National Trust v Salemu, kam jsme se vydali. V podstatě se jedná o prodejnu se suvenýry, kde navíc získáte cenné informace pro cestování po ostrově. Zklamáním pro mě byla neexistence aktuální podrobné mapy ostrova, ale i tu ze 70. let jsem si nakonec koupil. Dokumentovala to, jak ostrov vypadal před erupcemi sopky. Hodně času jsme strávili ve filatelistické prodejně v téže místnosti, známky Montserratu jsou ve světě vyhledávaným obchodním artiklem.

Nejvyhlášenější je výlet Oriole Trail vedoucí přes kopce Centre Hills s bujnou vegetací, na kterém je při dávce štěstí možno potkat aguti nebo leguány. Nejpozornější návštěvníci lesa třeba spatří jednoho z 500 kusů endemického ptáka s nepřeloženým názvem Montserrat Oriole. Z vrcholových partií Centre Hills je také možno pozorovat sopku Soufriére Hills. Dalšími aktivitami na ostrově může být výstup na kopce Richmond nebo Cork (též s výhledem na sopku). Na východním pobřeží jsou možnosti potápění, pro válení na plážích však není ostrov vhodné místo.