BAREVNÉ SOUZNĚNÍ, 15. DÍL, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO

Harmonie (česky: soulad, vyrovnanost, úměrnost, proporcionalita, atd.) je v poslední době trochu nadužívaným pojmem. Vztahy by měly být harmonické, harmonicky bychom měli žít s přírodou, jídlo by mělo působit harmonicky na náš organizmus, stejně tak vybavení, tvary i barevnost našeho šatníku či interiéru atd. Bezesporu jsou to témata, kde soulad jednotlivých složek je základním předpokladem zdraví, vztahů, nálady, zkrátka existence nejen člověka. Bohužel je však harmonie používána mnohdy jako všezahrnující obal či kouzelná formule, kterou stačí vyslovit nebo si koupit takto označený výrobek a zázrak se dostaví sám… Že hledání harmonie a její aplikace třeba právě ve fotografii není zase tak jednoduché, že vyžaduje cit i trochu znalostí, stejně tak přesah do psychologie či fyziky, si ukážeme na vzájemných akordech barev, které oku „zní“ příjemně a vytváří pocit řádu a vizuální vyrovnanosti. Analogie barev s vytvářením harmonie v hudbě má svou logiku a návaznost nejen v sémantické či emocionální rovině, ale rovněž v oblasti tzv. optofonie (barevné hudby), která propojuje zajímavým způsobem obě média.

Harmonii barev lze do značné míry definovat konkrétními modely, ale vždy je její vnímání i tvorba subjektivní v závislosti na situaci i záměru fotografa, který kladení barev vedle sebe ovlivňuje mnohem složitější cestou (viz např. kapitola Stavte barevně) než malíři, kteří často stáli za definicí takovýchto modelů. Harmonie je navíc kulturně i dobově podmíněna. Jinak jí mohou vnímat teenageři, jinak starší generace; co bylo chápáno jako disharmonické, může být dnes již chápáno jako obohacení krásy. Jinak harmonii mohou chápat v Orientu, jinak v západní kultuře. Obecně lze však říci, že porušení (či nepochopení) harmonických vztahů barev může vést k tomu, že obraz působí chaoticky a lidské vědomí jej není schopno pojmout, protože zde nenachází nějaký pocit řádu, logiky. Přílišné uspořádání, jednota, jistá podbízivost barev atp. může být však vyhodnocena jako nestimulující informace, která je nudná nebo nezaujme vůbec. Harmonie by měla mít dynamickou vyváženost.

Analogická harmonie 

Nejsnáze rozpoznatelnou a také nejčastější harmonickou sestavou barev bývají barvy sousedící v barevném kruhu vedle sebe (např. žlutá-žlutooranžová-oranžová). Pokud jsou barvy navíc lomené (desaturované), pak je tato harmonická blízkost ještě zřetelnější. To nevylučuje, že jedna barva bude dominantní doprovázená analogickými (sousedními) barvami, z nichž jedna bude působit jako podpůrná a druhá třeba jako barevný akcent. Příroda, zvláště podzimní, nabízí analogické harmonické barevné vztahy, a často i tam, kde v přírodě eliminujete (výřezem, úhlem pohledu) výrazné barevné prvky, které mohou být součástí jiného harmonického modelu nebo mohou působit i rušivě. K potlačení barev (desaturaci) významně napomáhá i světelná a povětrnostní atmosféra – měkké světlo, mlha, opar. Záměrné rozostření, lokální ostrost či difuzní a jinak změkčující filtry na objektivu (včetně zamlžení objektivu dýchnutím) přirozeně povedou k změkčení kresby, případně k desaturaci barev, ale dobře zvažte, zda-li již neposouváte svou fotografii do hájemství přílišného romantismu či líbivosti. Naopak užití SW nástrojů k k záměrnému potlačení saturace či posunu barev patří nejenom k mým oblíbeným metodám, jak snímek zjemnit v tonalitě i barvách, které v plné saturaci působí někdy až agresivně.

Monochromatic­ká harmonie

Za určitých podmínek (desaturací, spektrální úpravou světelného zdroje, výběrem rekvizit či aranžováním apod.) se z barev sousedících (analogických) může na vaší fotografii uplatnit barva pouze jediná a její světlostní (sytostní) odstíny. Jak jsem již uvedl v předchozí kapitole o Sytostním kontrastu, je monochromatické (jednobarevné) řešení snímku blízké černobílé fotografii a její stavbě, kompozici, ale barva zde přidává další rozměr. Namodralý sníh působí rozhodně chladněji než pouze černobílý. Síla jednobarevné fotografie je právě v jednoduchosti, v eleganci, v „nekomplikovaných“ vztazích s jinými barvami (jiné v obraze zpravidla nejsou…), v náladě, kterou lze pomocí jediné barvy vytvořit.

J. P., Ztracen v ráji, 2011• z cyklu Andělé
Průhledy skrze jednobarevné struktury významně ovlivňují i celkové vyznění hlavního námětu i barevnost všeho, co je za touto strukturou (viz např. Bezoldův efekt, který jsme probírali v úvodnu této školy barvy). Houští, větve, vzrostlé stvoly obilí apod. mohou sice námět skrývat, rozbíjet svou strukturou, ale barevně sjednocovat.

Monochromatičnost lze i uměle podpořit prostřednictvím nastavení WB na odlišnou chromatičnost světla, barevným filtrem (např. oranžovým, žlutozeleným určeným primárně pro černobílou fotografii) nebo použitím filmu určeného pro jiný druh světla (viz kapitola (Ne)vyvážená bílá), případně aplikovat takové nastavení až dodatečně v grafickém editoru. Pochopitelně můžete převést vícebarevnou fotografii do jednobarevného modu, což je de facto tónovaná černobílá fotografie, kde si ovšem, na rozdíl od chemického procesu, zvolíte odstín barvy, jaký chcete.

J. P., Balón, 1984• z cyklu Nebe modrý nebe

Komplementární harmonie

Z Ittenových kontrastů barev (viz předchozí kapitola) si jistě pamatujete, že jsou nejen výchozím předpokladem pro zajímavou barevnou kompozici, stejně tak v mnoha případech pro vyrovnaný (harmonický) snímek. Komplementární kontrast barev, kde proti sobě stojí dvě barvy z opačných stran barevného kruhu, vytváří příhodné napětí mezi barvami, pokud jedna z nich převažuje (proporčně, sytostně, světlostně), ale dokážou také dát maximální stabilitu obrazu, jsou-li z výše uvedených hledisek vyrovnané (zpravidla především v plné sytosti). Již dříve uvedený příklad červené růže v zeleni listů je možné také považovat za doplňkový kontrast (červená a zelená by měly zabírat přibližně stejnou plochu – viz Proporční kontrast) a tedy i za komplementární harmonii. Komplementární barvy stejně jako další kombinace barevné harmonie můžete doplnit barvou neutrální – šedou, případně bílou nebo černou (např. jako pozadí), což vám umožní do jisté míry zmenšit plochu takto výrazných barev, které je opravdu někdy dost složité vybalancovat v plné ploše snímku.

OnaOn – protiklady, které se přitahují

Asi přirozenějším modelem komplementární harmonie, kdy se fotograf neomezuje na jediné dvě „přibližně“ protilehlé barvy, bývá dvojice nebo skupina analogických (blízkých barev) na jedné straně kruhu, proti barvě přibližně doplňkové (viz schema). Může to být např. portrétní studie (pleť = růžová + vlasy = hnědá) před modrým pozadím (např. modré nebe, odraz nebe v hladině vody, studiové pozadí, pozadí vytvořené barevným světlem apod.).

J. P., Ritan Park, Peking, 2012

Obdobou tohoto rozšířeného komplementárního vztahu pak může být symetrické uspořádání dvou protilehlých (analogických) dvojic (viz schéma). Vzdálenost mezi zvolenými komplementárními páry ovlivní výsledný celkový kontrast obrazu. Opět můžete namítnout, že ve skutečném světě takto ideální harmonické postavení barev je velkou výjimkou, ale budete-li dobrými pozorovateli a navíc nebudete mít zábrany i realitu částečně barevně pozměnit (viz např. kapitola Natřete to (barvou)), pak mnohdy stačí jen drobná úprava jedné z barev pomocí barevného světla, přearanžování scény apod., abyste kýženého souzvuku dosáhli.

Barevný trojzvuk

Klasického uspořádání barev do trojic, kterému odpovídají barvy na vrcholech rovnoramenného trojúhelníka, resp. stejné vzdálenosti mezi barvami v barevném kruhu, jsme se již dotknuli při určování elementárního kontrastu, kdy rovněž umělec pracuje s barvami, které jsou v kruhu primární, sekundární či terciální. V praxi asi nebudete často snímat, takto ideálně barevně rozložené scény, ale tyto barvy tvořící výrazný akord mohou být v běžné fotografované scéně, obsahující ještě řadu dalších odstínů, dominantní. Pravděpodobnost, že naleznete v realitě tyto barvy méně nasycené, tj. ne tak „agresivní“, je daleko větší a také lomené tóny trojzvuku působí přirozeněji. Užití sytých barev např. v reklamě může být ovšem jednou z klíčových podmínek podprahového účinku na konzumenta – třeba volba primárních barev žlutá/červená/modrá má šanci oslovit příznivce Supermana, jehož logo je právě v těchto „silových“ barvách.

Kodaň, 2025

Jak stvořit (barevnou) harmonii?

Nahlížíte-li na obrazy (nejen fotografické) z pohledu tvůrce či diváka, pak vám jistě neušlo, že harmonie barev je součástí daleko širšího komplexu harmonických vztahů v obraze (kupř. tvarů, proporcí, zobrazených námětů atd.), které budou pochopitelně vyhodnoceny jako harmonické v závislosti na vašich pocitech a zkušenostech. Na někoho pokoj paní X působí přívětivě a harmonicky, ale na druhého zcela odtažitě, neboť mu připomíná nepříjemný zážitek z dětství, kde v podobných barvách třeba ležel několik týdnů s horečkou…

Významný maďarský fotograf Györgi Gáti fotografuje v bytě L. B., 2011

Různé školy harmonického přístupu k životu, jako je např. feng-šuej, antroposofie, ale mnohdy i základní náboženské směry a filosofie, nás vedou často k pochopení obdobných (a daleko hlubších) animozit a jejich postupnému „rozpouštění“, vyrovnávání a přijetí zprvu protichůdného stanoviska, zkušenosti či modelu. Základní principy skládání barev a jejich vzájemných kombinací jsou také určitou školou, filozofií, kdy lze za použití vám méně i více sympatických barev (viz kapitola Proč modrá vítězí nad oranžovou?) vytvořit kombinace, které budou nakonec působit veskrze harmonicky. Platí to stejně jako pro mezilidské vztahy: „Nehledejme to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje. Neboť harmonie je v jednotě, ne rozdvojenosti.“

Jak bylo v této škole mnohokrát řečeno, příroda je přirozeným zdrojem barevného souzvuku. Budete-li fotografovat krajinu, zkuste kupř. upustit od tradičního a osvědčeného kompozičního dělení plochy na třetiny (věnujte jen malou nebo žádnou část nebi) a soustřeďte se na působení barevných ploch a jejich vyvážení. Více než třetiny zde má místo symetrie (např. odraz ve vodě) a opakování (např. fotografie lesa – a střídající se kmeny stromů s barevnými listy). Převažují-li v obraze příliš studené tóny, můžete se pokusit přidat komplementární teplý akcent k vyrovnání této jednostrannosti (vhodné poměry barev naznačuje např. Goetheho schema, viz kapitola Proporční kontrast) a k přivábení divákovy pozornosti. Již zmíněná analogická harmonie, obzvláště lomených barevných tónů sousedních barev, je dalším přirozeným východiskem. Minimalizací použitých barev i rekvizit mnohdy nabídnete divákovi k vidění více než bohatě nazdobenou a barevně košatou scénou.

Obdobně v městském prostředí, které bývá barevně mnohem pestřejší, vybírejte zprvu vizuálně méně komplikované scény a situace, kdy eliminujete pomocí optiky, úhlu záběru, přebytečné prvky vedoucí k tvarové i barevné roztříštěnosti. Může vám k tomu napomoci i např. volba plochého neplastického případně difuzního světla, které dovolí vyznít více barevným plochám a jemným přechodům mezi nimi v případě analogické harmonie. Svět reklamních poutačů, zábavních parků i někdy soudobé architektury či barevné plastiky zase nabízí kombinace různých komplementárních harmonických vztahů, které jsem uvedl v této kapitole.Samozřejmě témata jako zátiší, módní, produktová a reklamní fotografie aj. skýtají mnohem širší pole zásahů do aranžmá i barevnosti scény, pozadí, barevného osvětlení (viz díl Stavte barevně) k posílení harmonické nálady.

Svoje místo v harmonickém řešení barev, ale i v kompozici a dalších skladebných atributech má bezesporu portrét či akt, kde adekvátně k barvě pleti fotograf hledá nebo vytváří barevnost pozadí, doplňků, oblečení atd. Klasické užití analogických – sousedních barev, které může evokovat renesanční či barokní malbu (např. Rembrandt), je dnes často nahrazeno výraznou komplementární barevností, která je však někdy záměrně tlumena měkčím – difuzním světlem (obecně nejvhodnějším k tváři a tělu) pomocí rozptylných fólií, softboxů, deštníků apod., případně desaturací v postprodukci. Barevnost oblečení, líčení, interiéru a dalších atributů spojených s portrétovaným může ovšem vypovídat o typologii, vkusu a společenském zařazení portrétovaného (viz díl Na scéně) a někdy je vhodnější do dané reality nezasahovat (zejména u dokumentárního přístupu).

J. P., Profiltruj se k harmonii, 2015

 Při hledání barevné harmonie ve vámi snímané realitě = vědomém vyvažování poměrů barev, jejich jasu a sytosti, se pokuste nejprve nasnímat situaci v různých variantách (odlišný úhel, výřez záběru, světlo apod.) a teprve v postprodukci porovnávejte tyto záběry na obrazovce (či zvětšeninách) a vyberte na základě výše uvedených pravidel fotografii, která nejlépe splňuje harmonické předpoklady. Po několika takových cvičeních zjistíte, že mnohem snáze rozlišíte, co je pro barevnou harmonii vhodnější a jak s ní pracovat, aniž byste museli vždy nasnímat několik variant téhož záběru a doufat, že jste se jednou „strefili“. V počítačové postprodukci můžete samozřejmě snadno ovlivnit odstín, sytost i světlost jednotlivých barev nebo dokonce barvy zaměnit, jak o tom bude řeč v kapitole (Ne)konečné možnosti digitálního věku?. Je to sice poněkud „násilná“ metoda, jak dodat své fotografii barevný soulad, ale cesty soudobého umění jsou často křivolaké a fotografové zcela pochopitelně po cca 170 letech závislosti na realitě chtějí disponovat svobodou malířů…

Zvolíte-li si některé z klasických rozvržení barevné harmonie, spolehlivým vodítkem ke kombinaci barev je opět Ittenův 12dílný kruh. Vedle protilehlých (kontrastních)párů barev můžete harmonické barvy propojit a nalézt na vrcholech rovnoramenného trojúhelníku či obdélníku (komplementární harmonie). Barvy vyznačené vrcholy rovnostranného trojúhelníku zase poukazují na harmonický akord tří barev, který lze dokonce rozšířit i na čtverec či mnohoúhelník. Geometrie je bezesporu jedním z východisek harmonie.

Výraznou pomůckou mohou být nejen příklady barevných harmonií v různých odborných – zpravidla malířsky orientovaných knihách (viz přehled literatury), ale dnes snadno dostupné softwarové či webové, převážně grafické aplikace, kde si sami sestavíte schémata barevných souzvuků (např. výtečný Adobe color CC, dříve adobe.kuler, nebo kapesní Color Stream pro iOS apod.). Nezapomínejte, že ve fotografované realitě se výjimečně setkáte s maximálně nasycenými barvami, proto je dobré upravit v editoru nastavení barev na nižší saturaci, resp. pracovat s jasem či ztmavením barev (adobe kuler vychází z modelu HSV, ale udává rovněž analogické hodnoty v RGB, CMYK či Lab).

Vzpomenete-li si na klíčovou vlastnost našeho zraku, který přemíru jedné barvy vyrovnává barvou komplementární, pak můžeme říci (a vedle Ittena na to poukazuje řada výzkumů a pozorování např. psychologa E. Heringa), že náš zrak (podvědomí) hledá situace, kde barvy nepřebíjí jedna druhou, ale v součtu a závislosti na proporcích sytosti atd. „vytvoří“ barvu neutrální. Šedá nebo ještě přesněji středně šedá je nejen východiskem fotometrie, kolorimetrie atd., je to především barva, kterou vnímá náš zrak jako plně vybalancovanou. „Dvě a více barev jsou harmonické tehdy, pokud jejich míšení vede k neutrální šedé.“

Šedá, byť jí připisované vlastnosti nejsou nijak oslnivé je také z tohoto důvodu výtečným společníkem barev a zejména těch, které utváří vzájemnou harmonii. Ve vaší fotografii nemusí barvy zaujímat nějakou výraznou plochu, být velmi saturované, jásavé, aby se vzájemně vybalancovaly, když je doplníte barvou neutrální, tj. nejlépe šedou. Podle Cézanna šedá barva „umožňuje zjemnění napětí, ke kterému by mohlo dojít mezi vnějším a vnitřním prostředím“. Jak důležité místo má v barevné fotografii šedá barva a tóny se jí blížící, koneckonců napoví také následující kapitola.

Cvičení

Vytvořte kreativní příklad analogické harmonie – tedy barev, které jsou sousedící.