Dírková komora snadno a rychle

Volba formátu
Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že toto je výchozím bodem konstrukce dírkové kamery. Od toho se pak odvíjí jak způsob práce, tak i zpracování. Možností, jak už to tak bývá, je povícero:

• Použít klasický fotoaparát, podmínkou je možnost sundání a nahrazení objektivu dírkou a možnost manuální expozice, je lhostejné, zda se jedná o analogovou či digitální kameru. Výhodou je snadné zpracování exponovaného materiálu v labu nebo na PC, snadná konstrukce – stačí do krytky bajonetu udělat otvor, na něj připevnit materiál s dírkou a je hotovo. Navíc je zajištěn transport filmu, závěrka, k měření expozice se fotoaparát rovněž hodí, pokud jí je ovšem vybaven. Nevýhodou je malý formát, který neumožňuje plné využití výhod dírkové komory, konstrukce daná výrobcem navíc omezuje úhel zobrazení – minimální ohnisková vzdálenost je pevně daná vzdálenosti krytky a filmu. Takto získané fotografie mohou být ovšem do jisté míry zklamáním, neboť k té pravé dírkové fotografii se pouze přibližují… Ne že by to nešlo, ale není to jaksi ono.
• Starší měchový přístroj, nejlépe 6×9 cm. Tento se dá povětšinou pořídit v bazaru za minimální cenu, optika nemusí být funkční, použijete z něj jen základ, objektiv s měchem odstraníte a nahradíte destičkou s dírkou. V tomto případě už ovšem nemáte k dispozici závěrku (je součástí objektivu), zůstává pohodlný transport filmu, navíc konstrukce umožňuje využít plně výhodu dírkové komory, a to volbou odpovídajícího krátkého ohniska. Výhoda zpracování v labu zůstává, pro barevný film je to v amatérských podmínkách v podstatě maximum. Rozměr negativu je lepší, pro pravého nadšence je to ovšem ještě pořád málo… Navíc úcta k těm krásným starým strojům někomu nedovolí je takto zdevastovat. Jistě lze vyrobit i komoru pro tento formát vlastními silami, ovšem nároky na dílenské vybavení jsou větší.
• Pravá dírková komora, postavena celá na koleně, umožňuje s výhodou použití velkého formátu negativu, což sice přináší komplikace při jeho výměně (i toto lze řešit, ovšem za cenu zvýšení nákladů), zpracování negativu je rovněž trochu komplikovanější, ale přesto v domácích podmínkách lehce realizovatelné. Formát doporučuji minimálně 10×15 cm, lépe 13×18, 18×24 je samozřejmě rovněž možné. Tento formát lze zpracovávat kontaktně (výsledná fotka 13×18 cm je sice relativně malá, ale postačující). Proč zrovna tyto formáty? V těchto rozměrech jsou na trhu jak ploché filmy (např. planfilmy Foma, velmi slušné) nebo fotopapíry, které jsou snadno dále zpracovatelné. Výhodou této konstrukce je naprostá volnost při volbě rozměru, ohniska i provedení, navíc výroba větší dírky i komory je nepoměrně snažší a méně náročná na přesnost. Odměnou za uvedené komplikace jsou fotky se spoustou detailů, polotónů a nezaměnitelným vzhledem.

></div

Z obrázků je celkem jasně patrný rozdíl v úhlu záběru mezi upravenou kinofilmovou SLR a „plnohodnotným“ formátem 13×18 cm. Navíc platí přímá úměra – čím menší formát pro shodný úhel záběru, tím menší průměr dírky. Dírka pod 0,2 mm se v amatérských podmínkách realizuje již obtížně, kvalita kresby a ostrost je sice u všech formátů zhruba stejná, proti tomu však stojí nutnost většího zvětšení z kinofilmu oproti větším rozměrům negativu 6×9 či 13×18 cm.
Pokud máte vybráno, vztahy pro zvolený formát, ohniskovou vzdálenost a rozměr dírky jsou popsány v článku na FotoAparátu.cz, odkaz zde. Optimální ohnisková vzdálenost je dána zhruba jako jedna třetina úhlopříčky negativu, základní formáty pro ty, kteří neradi počítají jsou v tabulce. Mimo kinofilmové SLR je úhel zobrazení cca 120 stupňů, u SLR je problém v konstrukcí vynucené ohniskové vzdálenosti, která zužuje úhel na 54 stupňů.