Dírková komora snadno a rychle
Na FotoAparátu.cz se občas věnujeme speciálním fotografickým technikám. Nyní se již po několikáté setkáme s dírkovou komorou, dozvíte se jaký formát zvolit pro dírkový fotoaparát, jak si dírkový fotoaparát vyrobit včetně návodu k získání "správných" fotografií. Samozřejmostí jsou příklady fotek včetně komentáře. Najdete zde odkazy i na další články o dírkové komoře.
Vlastnosti, volba formátu
Dírková komora, snadno a rychle
Článků s popisem světa Pinhole – dírkové komory bylo popsáno celkem
dost, a to i zde na FotoAparátu. Když ovšem nadšený zájemce začne
uvažovat, že by to chtěl zkusit v praxi, narazí na různé obtíže.
Nejprve jak vyrobit jednoduše vlastní přístroj a jaký formát zvolit (tohle
označení je sice velice nadnesené, ale dále si ukážeme, že může být
docela výstižné), co pak s ním vyfotit, po úspěšné expozici pak
problém zpracování negativu. Tímto článečkem bych rád ukázal cestu
těm, kteří by to rádi zkusili, pokud možno bez větších investic a
nadměrné složitosti, protože co kdyby to k ničemu nebylo, že…
Čím je dírko-fotografie specifická
Rozhodně svou nezaměnitelnou perspektivou, vzhledem k tomu že téměř
nedochází k ohybu paprsků, přenos čar je lineární a navíc od celkem
malé vzdálenosti, odpovídající ohniskové vzdálenosti kamery, je vše
stejně ostré. Naopak dochází v případě plochého negativu k výrazné
vinětaci, tato je ovšem opět zcela rovnoměrná, což je dáno úbytkem
světla se vzdáleností mezi dírkou a negativem. Zachycený obraz samozřejmě
není tak ostrý a kontrastní, na jaký jste zvyklí u klasických objektivů,
na druhou stranu má nezaměnitelný půvab. Dlouhé expoziční časy
umožňují zachytit dynamicky pohyb, nebo postup denního světla (obzvlášť
u expozice na papír, kde může čas dosáhnout v místnosti i několik
hodin). To například umožňuje „vymazat“ lidi ze záběru nebo je změnit
v pouhé šmouhy. Naopak při troše snahy lze takto s trpělivým modelem
fotit i portréty. Rozhodně nelze fotit makro, reportáž či rychlé sporty.
Fotky mají zvláštní nádech nostalgie, což se dá vhodnou kompozicí a
motivem zúročit.
Tato větev fotografie je mnohem víc záležitostí srdeční, než jiné
způsoby zachycení obrazu, neboť pořízení fotky provází delší,
pomalejší a někdy i pracnější cesta, to je však vynahrazeno pocitem, že
i bez složité techniky lze udělat skvělé emotivní fotografie.
Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že toto je výchozím bodem konstrukce dírkové kamery. Od toho se pak odvíjí jak způsob práce, tak i zpracování. Možností, jak už to tak bývá, je povícero:
- Použít klasický fotoaparát, podmínkou je možnost sundání a nahrazení objektivu dírkou a možnost manuální expozice, je lhostejné, zda se jedná o analogovou či digitální kameru. Výhodou je snadné zpracování exponovaného materiálu v labu nebo na PC, snadná konstrukce – stačí do krytky bajonetu udělat otvor, na něj připevnit materiál s dírkou a je hotovo. Navíc je zajištěn transport filmu, závěrka, k měření expozice se fotoaparát rovněž hodí, pokud jí je ovšem vybaven. Nevýhodou je malý formát, který neumožňuje plné využití výhod dírkové komory, konstrukce daná výrobcem navíc omezuje úhel zobrazení – minimální ohnisková vzdálenost je pevně daná vzdálenosti krytky a filmu. Takto získané fotografie mohou být ovšem do jisté míry zklamáním, neboť k té pravé dírkové fotografii se pouze přibližují… Ne že by to nešlo, ale není to jaksi ono.
- Starší měchový přístroj, nejlépe 6×9 cm. Tento se dá povětšinou pořídit v bazaru za minimální cenu, optika nemusí být funkční, použijete z něj jen základ, objektiv s měchem odstraníte a nahradíte destičkou s dírkou. V tomto případě už ovšem nemáte k dispozici závěrku (je součástí objektivu), zůstává pohodlný transport filmu, navíc konstrukce umožňuje využít plně výhodu dírkové komory, a to volbou odpovídajícího krátkého ohniska. Výhoda zpracování v labu zůstává, pro barevný film je to v amatérských podmínkách v podstatě maximum. Rozměr negativu je lepší, pro pravého nadšence je to ovšem ještě pořád málo… Navíc úcta k těm krásným starým strojům někomu nedovolí je takto zdevastovat. Jistě lze vyrobit i komoru pro tento formát vlastními silami, ovšem nároky na dílenské vybavení jsou větší.
- Pravá dírková komora, postavena celá na koleně, umožňuje s výhodou použití velkého formátu negativu, což sice přináší komplikace při jeho výměně (i toto lze řešit, ovšem za cenu zvýšení nákladů), zpracování negativu je rovněž trochu komplikovanější, ale přesto v domácích podmínkách lehce realizovatelné. Formát doporučuji minimálně 10×15 cm, lépe 13×18, 18×24 je samozřejmě rovněž možné. Tento formát lze zpracovávat kontaktně (výsledná fotka 13×18 cm je sice relativně malá, ale postačující). Proč zrovna tyto formáty? V těchto rozměrech jsou na trhu jak ploché filmy (např. planfilmy Foma, velmi slušné) nebo fotopapíry, které jsou snadno dále zpracovatelné. Výhodou této konstrukce je naprostá volnost při volbě rozměru, ohniska i provedení, navíc výroba větší dírky i komory je nepoměrně snažší a méně náročná na přesnost. Odměnou za uvedené komplikace jsou fotky se spoustou detailů, polotónů a nezaměnitelným vzhledem.
Z obrázků je celkem jasně patrný rozdíl v úhlu záběru mezi
upravenou kinofilmovou SLR a „plnohodnotným“ formátem 13×18 cm. Navíc
platí přímá úměra – čím menší formát pro shodný úhel záběru,
tím menší průměr dírky. Dírka pod 0,2 mm se v amatérských
podmínkách realizuje již obtížně, kvalita kresby a ostrost je sice
u všech formátů zhruba stejná, proti tomu však stojí nutnost většího
zvětšení z kinofilmu oproti větším rozměrům negativu 6×9 či 13×18
cm.
Pokud máte vybráno, vztahy pro zvolený formát, ohniskovou vzdálenost a
rozměr dírky jsou popsány v článku na FotoAparátu.cz, odkaz zde. Optimální ohnisková vzdálenost je dána zhruba jako
jedna třetina úhlopříčky negativu, základní formáty pro ty, kteří
neradi počítají jsou v tabulce. Mimo kinofilmové SLR je úhel zobrazení
cca 120 stupňů, u SLR je problém v konstrukcí vynucené ohniskové
vzdálenosti, která zužuje úhel na 54 stupňů.
Formát negativu | Ohnisková vzdálenost [mm] | Průměr dírky [mm] | Přepočtená clona | Prodloužení času vůči f16 |
Kinofilm | 12 | 0,15 | f70 | 24× |
Kinofilm SLR* | 43 | 0,30 | f150 | 90× |
6×9 cm | 30 | 0,25 | f125 | 60× |
10×15 cm | 50 | 0,32 | f160 | 100× |
13×18 cm | 70 | 0,38 | f190 | 140× |
18×24 cm | 85 | 0,41 | f210 | 170× |
* tato vzdálenost je dána konstrukcí SLR a platí pro SLR Pentax, u jiných značek se může mírně lišit, což nemá téměř žádný vliv na velikost dírky
></div
- Předchozí strana
- 1
- 2
- 3
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruAhoj Péťo, výborný článek sepsaný tak, že jsem to pochopil i já jako technický antitalent ;-) Až budu mít víc času (kdy to nastane ? :o)), tak bych to rád zkusil taky...
Vasku, je to otazka chvilky, krabici od bot urcite doma nejakou mas, fotopapir taky, tak jenom tu dirku, a to je pro chlapa tveho formatu preci hracka... Horsi jsou potom nasledky, kdyz se ti to nedejboze povede :)
:o) tak krabic od bot pár mám...no jo, asi se fakt bojím toho, že se mi to povede a Nikona pak hodím ze skály ;-)
Tak to te mohu uklidnit, nikona jsem ze skaly nehodil (zadneho nemam) ale stale casteji sebou taham s pentaxem tuhle krabici - stativ taham stejne, tak uz zas tak velky rozdil neni...
Ahoj Petře, tak obohacující článek jsem už dlouho nečetl. Ani tady, ani nikde jinde. Moc díky. Taffey.
Nebylo by pro upevnění ke stativu snazší/levnější udělat si rychloupínací destičku (ze dřeva, překližky nebo u krabice od bot stylově z několika vrstev tvrdého kartonu) a tu pak přilepit přímo na komoru? Pokud se vždy používá stativ, tak je to imho nejpraktičtější řešení.
Jeste dotaz - jake presne rozmery ma ten planfilm? Jsou uvadene rozmery presne, nebo jsou jako u papiru se stejnym znacenim (12,7 x 17,8 = 13 x 18)?
Pelt: prislo mi jednodussi dat tam tu redukci, nejsem pak vazany na jednu velikost stativove desticky a muzu pripadne pouzit i jiny stativ nez vlastni :)
Rozmer z hlavy nevim, musim premerit, ale pokud si matne vzpominam, pri kontaktnim kopirovani byl negativ stejne velky jako papir (Foma RC 13x18)...
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.