Putování Egyptem

Egypt je turistická země se vším všudy. Rudé moře se snad nejbarevnějším podmořským životem vůbec. Divoké kamenité pouště a pohádkové oázy. Exotické Nubijské vesničky a trhy. Ale hlavní důvod proč se do Egypta jezdí nepřetržitě již několik století, jsou monumenty doby faraónské. Pyramidy.

Focení

Světla habaděj, domorodci pózující s velkým potěšením, značkové minilaby v každém městě. Zamiřte na tržnice, do křivolakých uliček starých měst, projděte se podél Nilu. Tam všude najdete inspiraci pro své snímky. Převládá žlutá. Celá země je tak trochu do žluta … Jen v Káhiře znepříjemňuje život hustý smog. Samozřejmým tabu je focení žen a focení v mešitách.

Lidé

“Hello, my friend!” Podle některých statistik se až 55% Egypťanů snaží žít z turismu. A je to vidět a cítit na každém kroku. “Welcome in Egypt.” Kdekoliv se objeví turista, je obsypán naháněči hotelů, taxikáři a agenty všech možných kanceláří a agentur. “What's your country?” Na ulicích se s vámi dá do řeči snad každý druhý domorodec, ovšem většinou aby vám něco prodal nebo aby vám doporučil nějaký hotel. “What's your name, my friend?” To je takový malý šrám na duši egyptských arabů. Nechci tvrdit, že nubijci nebo berbeři jsou jiní, ale cítili jsme se s nimi lépe. “My name is Mohamed.”

Ceny

Příjemné, posuďte sami:

Nocleh v třílůžkáči za osobu, někdy včetně snídaně: 50 až 80 Kč Pět chlebových placek: 8 Kč Kusheri – typické jídlo z těstovin, čočky a rajčat: 12 až 20 Kč Falafel nebo Kebab: 16 Kč Cigarety Kleopatra: 14 Kč Čaj, Káva, Čaj s mlékem: 4 – 8 Kč Vodní dýmka: 8 – 16 Kč Pivo 0,5 litru: 70 – 80 Kč Cola 1,5 litru: 20 – 30 Kč Autobus 100 km: 40 – 60 Kč Vlak Káhira – Asuán: 2.tř – 280 Kč, 1.tř – 400 Kč Taxi Ramsesovo nádraží – pyramidy: v noci 80 Kč, ve špičce 160 Kč Vstupy pyramidy, Karnak, Egyptské muzeum: student 80 Kč, ostatní 160 Kč Výlet na Abu Simbel včetně vstupu: student 480 Kč Cesta z Asuánu do Daraw na feluce: 280 Kč

Káhira

Metropole arabského světa. Podle některých zdrojů má 17 milionů, jinde se uvádí až 22 milionů obyvatel. Jisté je jedno, Káhira je přelidněný pulsující organismus, který nikdy neusíná, nedrží siestu, nezpomalí ani když muezin či koptský kněz svolává k modlitbě.

Srdcem tohoto organismu jsou tržnice a čajovny Islámského starého města v okolí Khan al Khalili. Tady je tlačenice nejhustší, černobílé taxíky jsou nemilosrdně namačkány plech na plech, klaksony přehlušují zase jen klaksony, splodiny rozžhavených motorů se mísí s vůní kebabu a čaje, výrostek v galábii (dlouhá splývavá košile) se na vyfintěné Jawě pomalu prodírá mezi ženami s nákupem na hlavě, oslíky, úředníky, dětmi hrajícími si se špinavým kotětem, obchodníky pokuřujícími vodní dýmku, prodavači cigaret, voňavek a zaručeně pravých starožitností.

Mozek Káhiry je okolo náměstí Tahrir. Zde sídlí Liga arabských států, slavné Egyptské muzeum, kde při vstupu projdete snad třemi rentgeny a nožík z vašeho batohu je nemilosrdně zabaven. Všude kolem jen hotely, banky, vojáci v neprůstřelných vestách, bilboardy a taxíky, taxíky, taxíky.

Tepnou dnešní Káhiry již není posvátný Nil, tiché a elegantní plachetnice jsou nahrazeny kamiony, vlaky, minibusy a především taxíky. Auta se valí v pěti proudech, pískot policisty zaniká v jekotu klaksonů a přejít ulici je zážitek, který zajistí dávku adrenalinu na měsíce dopředu. Podchody neexistují, přechody pro chodce jsou řidiči ignorovány. Nezbývá než se nadechnout schovat prsty u nohou, ať vám je nepřejedou a s rukou nataženou proti valícím se autům skočit do vřavy. Nikdy nepřejdete ulici najednou, musíte uskakovat, vracet se, popobíhat všemi směry, ale hlavně pořád zůstat čelem k řítícím se přesilám. Je to jako počítačová hra, jen s tím rozdílem, že po první chybě je Game over.

V Káhiře existují dvě oázy klidu, jsou to místa odpočinku předků, ovšem sloužící i životu současných. Město mrtvých na východě metropole je muslimský hřbitov posetý malými staveními, ve kterých se konají hostiny na oslavu zemřelých. V některých hrobkách natrvalo žijí vdovy se svými dětmi, aby byly hlavě rodiny vždy nablízku. Velká část Města mrtvých se již změnila v městskou čtvrt s mešitou a čajovnami, jen náhrobky tu a tam zapomenuté mezi domy připomínají že jsme vlastně na hřbitově. Druhou oázou klidu je koptské město na jihu Káhiry. Koptové jsou nejstarší ucelenou komunitou křestanů s historií sahající až do roku 35 našeho letopočtu. Liturgickým jazykem je koptština, která se vyvinula ze staroegyptštiny a s dnešní oficiální arabštinou nemá moc společného. Koptské město je obehnáno vysokou zdí, u vjezdu stojí obrněné vozy a kulometné hnízdo, ze střech domů na nás mečí černé kozy, špinavé děti žebrají propisky, nad domy je vidět vysoké dřevěné věže kde jsou chováni holubi – pochoutka egyptské hostiny. Usměvavý muž v dlouhé galábii nás postrkuje do schodů a chodbou někam dozadu. Ocitli jsme se v kostele Al Muallaqu – Zavěšeném chrámu, postaveném ve čtvrtém století na základech římského aquaduktu, kterého si stavitelé chrámu prostě nevšimli. Atmosféra chrámu je nepopsatelná, stojíme jak přikováni, znesvěcení místa objektivem fotoaparátu mě ani nenapadne. Hned za chrámem je impozantní koptský hřbitov. Náhrobky jsou vypsány francouzky, koptsky, arabsky, obrovské hrobky překvapují svou přepychovostí. O koptech se říká, že patří mezi bohatší Egypťany. Asi nejslavnějším koptou je Butrus Butrus Ghálí.

Citadela – pevnost tyčící se nad městem je poutním místem Káhiřanů, školní výlety a vyšňořené rodiny se vstupní branou valí k nejhezčí vyhlídce na město. Na horizontu je spíše jen tušit než vidět …..PYRAMIDY. Všichni pozují, fotí, pozují a fotí. Nekonečné město je rozprostřeno všude kolem nás. Většina domů je v posledních patrech rozestavěna, do zastřešování domů se nikdo nehrne – daň z nemovitosti se platí jen ze zastřešených staveb, a jelikož zde moc neprší, je nejjednodušší domy nedostavět.

Celé město je pod poklicí smogu, ráno, v poledne večer. Až vás bude někdo lákat na východ slunce nad pyramidami, nevěřte mu. Smogový krov pyramid je sluncem rozpálen až okolo osmé hodiny a to je slunce už vysoko nad obzorem. A jaké vlastně jsou ty Pyramidy? Velké, staré a dobře hlídané, tedy hlídané (obrněné vozy, kulometná hnízda, policie na velbloudech a Yamahách) pouze za bílého dne. Za šera jsme se dostali až pod tisícileté velikány zadními vrátky – stačí projít muslimským hřbitovem, nebo kolem stájí velbloudářů a nebo si jednoduše zaplatit hlídače, který vám nabídne i vyšplhání na špičku Cheopsova drobečka. To nám ovšem úcta k faraonům nedovolila.

Mešita Al Azhar je centrem muslimského vědění a vzdělání. Ohromuje svou rozlehlostí. Ženy musí zůstat před vchodem, fotoaparát také. Svatostánek je obrovský, poprvé v životě se skláníme před kábou, zůstáváme chvíli tiše sedět, čerpáme energii a zvláštního ducha místa.

Asuán

Blízkost Sudánské hranice – začátku černé Afriky – je poznat na každém kroku. Prodavače stříbrných cetek nahradili Nubijci s arašídy, do nosu vás udeří vůně koření mísícího se ze zápachem kozího trusu. Všude jsou hromady rajčat, indiga, melounů a čaje z květu ibišku. Oslíci právě přivezli vozíky plné místních malých banánů a pistácií. Řezník bravurně chytí slepici, strčí ji do sudu a jedním tahem ji uřízne hlavičku. Z boční ulice so do davu vřítí výrostek na kole ruské výroby. Levou rukou si na hlavě přidržuje rákosový koš plný chleba, pravou rukou řídí, brzdí a nepřetržitě mačká zvonek. O vlas minul oslíka táhnoucího zelenou cisterničku s petrolejem používaným pro vaření a svícení. Oslík automaticky zastavuje před každým domem a čeká na pokyn svého pána.

Káhirské žigulíky, dáčie a fiaty ve službách taxikářů jsou nahrazeny robustnějšími peugeoty 405 a volhami. Podrážky se začínají lepit k asfaltu. Muezinovo svolávání k polední modlitbě se nese přes Nil až daleko do pouště. V ulicích je nesnesitelných 40 stupňů. Vrtule u stropu hotelového pokoje nepatrně rozproudila těžký vzduch, ovšem jen za cenu odporného rytmického skřípotu. Na protější střeše poskakuje stařičká pračka, u sousedů mečí strakatá koza, pod okny se o slepičí hlavičku rvou polodivoké kočky.

Čaj a Šíša

Čaj není jen nápoj. Šíša není jen tabák vykouřený ve vodní dýmce. Posezení u čaje a bafání dýmky je životní styl. Život bez čajoven je pro egypťana nepředstavitelný. Čajovny naleznete v nejzapadlejší vesničce, u pouštní silnice stovky kilometrů od civilizace, plovoucí na Nilu, na letišti.
Odpoledne začíná být v čajovnách rušno. Majitelé vytahují na ulici další židle, na stolech se objevují hrací kostky a vzduchem se nese vůně jablečného tabáku a šustění karet. Hráči domina se překřikují a mlátí kostkami o stůl. Objednáváme si Egyptskou šíšu, což je velice silný tabák bez ovocné příchutě. Pod nohama se nám motá bílá kočka, Martina se stává středem pozornosti a vedle sedící výrostci se zajímají, jestli je provdaná.

Šíša už je tady, na mokrý tabák číšník pokládá žhavé uhlíky a třikrát pořádně natáhne kouř z náustku. Tabák je příjemně štiplavý a ukrutně silný. Servíruje se většinou černý přeslazený sypaný čaj a káva. K dostání je ovšem také krvavě rudý ibiškový čaj, teplé mléko a helba – nahořklý teplý nápoj z praženého žlutého zrní. Od stolu ke stolu obchází zákazníky školou povinný čistič bot. Tady si zákazníky vždy najde. Muži kouřící dýmku nikam nespěchají a správný Egypťan musí mít boty čisté.

Stěny čajovny jsou pokresleny naivními výjevy z pouti do Mekky. Znamená to, že majitel již Mekku navštívil. Vedle vchodu visí velká fotografie prezidenta Mubáraka. V čajovně není, kromě Martiny, žádná žena. Podél stěny se prohýbají police pod vodními dýmkami připravenými pro hosty. V rohu doutná malé ohniště s rozžhavenými uhlíky. U stropu se líně otáčí plastové vrtule. Záchod v čajovně nemají. Ochotný číšník se mnou jde ke konkurenci dobrých dvěstě metrů daleko. Tady záchod mají, no záchod, prostě v rohu kuchyně je pisoár. Podle veselí místních kuchařů usuzuji, že moc bělochů jej přede mnou nepoužilo. Dámy mají smůlu. S ženami se v čajovnách nepočítá.

Většina čajoven má otevřeno do dvou, tří hodin v noci. Některé fungují nonstop.

Nil

Páteří celého Egypta je Nil, posvátná řeka, od nepaměti přinášející potravu, zajištující dopravu a dnes i energii. Zelené obdělávané pásmo podél řeky je neskutečně úzké, v některých oblastech poušt vybíhá přímo z temně modrých vod. Pány Nilu jsou Nubijci se svými felukami, elegantními plachetnicemi s jedinou vysokou plachtou. Nubijci bravurně křižují hladinu poklidného velikána a zastaví se jedině před nástrahami otevřeného moře nebo hradbou asuánské přehrady.

Feluky nám učarovaly. Kýl plachetnice rozráží olověnou hladinu. Míjíme rybáře na jejich barevné pramičce. V bahně u břehu si libuje statný vodní buvol. Silný protivítr se opírá do plachty a lodička klouže po hladině.

Kapitán nám trpělivě vysvětluje, jak se starat o plachty, jak rozpoznat mělčinu a pod jakým úhlem se musí natočit kormidlo, aby se z protivětru vytěžilo maximum energie. Muhamad si život bez feluky nedokáže představit. Nedávno se vrátil z tříleté vojny, kde se, jak říká, hodně naučil. Až si vydělá nějaké peníze, chce se oženit a jet do Mekky na svatou pouť. Jeho otec má čtyři manželky a spolu s 24 bratry žijí ve vesničce v poušti, nedaleko Edfou, kam se museli přestěhovat při stavbě přehrady. V rodině jsou také nějaké sestry.

Daraw

Necháváme se vysadit na břehu nedaleko vesnice. Zvědavé děti nás stydlivě pozorují a z uctivé vzdálenosti na nás pokřikují. Před námi je přívoz z vesničky na protějším břehu. Přívoz je přeplněn, ženy okřikují nedočkavé fracky, kteří se derou dopředu. Čekající pickupy se rychle zaplňují. Muži v černých galábijích ženou do vesnice několik koz a ovcí. Všichni spěchají na trh. Prodat, koupit, ale většinou jen tak zevlovat a setkat se se starými známými.

Nejdřív procházíme tržnicí se zeleninou. Hromady všeho možného i nemožného jsou srovnány v rákosových koších, na pickupech nebo na vysokých hromadách vysypány na zemi. Tržnice je překvapivě doménou žen, což na severu, v arabské části země, není myslitelné. Nubijské ženy nejsou ani tak hlučné a neodbytné, zahalují si tvář a s cizincem se moc nebaví. Jejich muži a synové obchodují o kus dál se zvířaty.
K mání jsou především oslíci, vodní buvoli, ovce, kozy a mezci. To vše různého stáří, barvy, zdravotního stavu a za ceny smluvní. Majitelé sedí ve stínu datlovníku, pokuřují vodní dýmky a usměrňují prodávanou havět dlouhými rákosovými tyčemi, aby se nezaběhla.

Nad tržnicí se vznáší oblaka prachu a much. Kozy a ovce mají svázané nohy, leží na boku, zoufale mečí, nemohou se postavit. Pod nohama se mi motá neskutečně malé kůzle, třese se a tiše mečí. Zvedl jsem ho a snažím se ho utišit. Na břiše mu trčí kus zaschlé pupeční šnůry. Je snad den staré. Výrostek se šrámem na čele mě za ruku táhne do stínu datlovníku. Je tam kůzlečí matka toho zatoulaného caparta a jeho stejně stará sestřička. Kozlík se okamžitě chytá vemene a hltavě pije. Osli jsou seřazeni podle stáří a uvázáni podél plotu. “Než koupíte osla nebo vodního buvola musíte pořádně zkontrolovat zuby, kopyta, když zvíře chytíte nad slabinami, a zvíře uskočí, poznáte že není zdravé”, radí nám muži kteří s úsměvem pozorují mé paparaziovské snažení. Buvoli se evidentně nefotí rádi, pořád se otáčejí, šlehají ocasem. Konec, schovávám foťák a vyklízím pozice, jeden z buvolů se trefil a na mém tričku přistál kouřící buvolinec.

Luxor

Turisti, suvenýry, turisti a občas nějaké suvenýry. Někdy narazíte i na turistu. Proto je nutné zjistit, jaký harmonogram mají organizované návštěvy památek a vyrazit v opačném pořadí. Funguje to, do impozantního Karnaku se davy valí až když plni dojmů odjíždíme a Údolí králů již nacházíme pusté. Je neuvěřitelné, že rozlehlý Karnak byl vystavěn pouze k uctívání bohů, po dlouhých patnáct století přispíval každý z faraonů k pompéznosti svatostánku.

Rudé moře

Famozní. Především fauna podmořského světa je nepřekonatelná. I při srovnání s Jihočínským mořem je u pobřeží Egypta moře bohatší. Za barevnými korály a havětí všeho druhu nemusíte ani na lodˇ, podél břehu jsou na některých místech k vidění útesy jako z filmu Jacqua Cousteau. Šedomodrého rejnoka jsme viděli na maličkém útesu kousek od veřejné pláže v Hurgádě. Připadali jsme si jako v přeplněném akváriu. Rybičky žluté, modré, zelené, dlouhé, velké, placaté, malé, duhové, jehlovité, pruhované příčně i podélně, placaté i kulaté, štíhlé i tlusté, ježci černí, korály rozvětvené i zaoblené, v barvách možných i nemožných. A to vše v počtu obrovském. Jen to dno člunu a krvácející Honza ( pořezal si nohu o korál ) do akvárka jaksi nepatří. Za těmi nejhezčími korály ovšem musíte na člun nebo na Sinajský poloostrov.

Závěrem

Stojí to za to!

Po kliknutí na tento odkaz si můžete vyslechnout zvukový záznam z Egypta.