Robert Vano: Moje cesta k fashion fotografii
Začíná to odhodláním k emigraci, mytím špinavého nádobí v restauracích, studiem oboru kadeřník, česáním vlasů dámám s brilianty na krku. Pokračuje to česáním a líčením modelek pro fashion focení, vařením kávy, držením reflektoru, mytím záchodů. Robert se stává asistentem dnes již legendárního fotografa Horst P. Horsta, který fotil slavné osobnosti Hollywoodu. Jako jediný asistent si stále držel svou stálou pozici, svou vytrvalostí, pílí a houževnatostí se jakožto módní fotograf dostal na samou špičku a splnil si svůj sen.
Roberte, ty ses dostal k módní fotografii nezvyklým způsobem, jak se to přesně stalo?
Když jsem přišel do Ameriky, musel jsem si najít zaměstnání. Jenže já jsem nevěděl, co chci vlastně dělat. Mýt nádobí v restauraci jsem opravdu nechtěl, to jsem dělal v úplných začátcích. Někdo mi poradil, abych začal dělat kadeřníka, prý je to dobrý byznys, protože vlasy rostou i po smrti. Asi čtrnáct dní, to je dokázané. A lidi prý chtějí vypadat pořád hezky a kadeřníka potřebují neustále. Vyučil jsem se tedy kadeřníkem a získal jsem místo v kadeřnictví u Vidal Sasoon. Salon posílal kadeřníky k fotografům, aby upravili vlasy modelkám na módní focení. Tak takhle to všechno začalo. Česal jsem modelky na fashion focení, a tím odstartovala moje kariéra v módě. A trvalo to patnáct let, než jsem se stal fotografem.
A jak ses dostal k tomu být asistentem pana Horsta, legendy tehdejší módní fotografie?
V Americe musíš dělat všechno, ne jako u nás že jen učešeš vlasy a pak celý den sedíš. Když učešeš vlasy, tak tě pošlou, abys uvařil kafe nebo uklízel záchody, zapnul světla, držel reflektor a takhle jsem se stal asistentem pana Horsta. Protože si mě vždy zavolali znovu a znovu.
Tehdy měl čtyři asistenty, ale ti ostatní se neustále měnili. Možná mě měl pan Horst rád, protože jsem uměl dělat i vlasy, i makeup a ještě jsem držel reflektor. Ti ostatní uměli akorát držet reflektor, ti neuměli česat. Takže ve mně měl čtyři lidi za jednu výplatu.
Být asistentem pana Horsta bylo v té době pro tebe dobré renomé?
O tom jsem nepřemýšlel, to jsem si ani neuvědomoval. Já jsem šel jenom tam, kam mě poslali. Jsem z malého městečka na Jižním Slovensku a jediné, co jsem věděl, bylo, jak se dělá lečo. Ale kdo byl pan Horst, to jsem nevěděl. Vím to teď.
Kdy ses rozhodl, že se staneš fotografem?
V roce 1984 a zároveň jsem se dozvěděl, že si musím udělat portfolio. Já jsem měl portfolio i předtím, ale to bylo portfolio na vlasy a na makeup. Fotky účesů a líčení, které jsem dělal pro různé fotografy. Ale když patnáct let děláš s těma nejlepšíma fotografama z New Yorku, tak se od nich něco naučíš. I když ani nepřemýšlíš o tom, že bys chtěl být fotografem, posloucháš a vidíš to každý den. Tak to se to naučí i debil, pokud chce.
A jak jsi budoval své portfolio jako fotograf?
Poslali mě do Milána, kde jsem strávil čtyři roky a fotil jsem všechny holky a kluky, kteří začínali v Miláně. Nefotil jsem pro žádné Gucci Pucci, nebo Sofia Loren, to přišlo až hodně pozdě. Nejdřív si musíš udělat právě to portfolio.
Ale do Milána ses dostal bez portfolia, že?
Ano, jel jsem tam na základě testů, kdy jsem fotil své kamarádky, což do profesionálního portfolia nestačí. Pan Horst říkal, že je snadné udělat hezkou fotku, když máš hezkou holku, ale to prý mé kamarádky nejsou. Tak jsem musel jít někam, kde moje kamarádky nejsou a to bylo v Miláně. Tam je nejvíc publikací, tak tam se asi nejsnáze začíná.
A v Miláně jsi své portfolio dokončil?
Ne, i teď si dělám portfolio. Protože nemůžeš všude ukazovat padesát let staré portfolio. Pak se tě všichni ptají, co jsi udělala od té doby – roku 1984 – jiného. Stále dělám nové fotky, od roku 1984 každou sobotu a neděli dělám fotky do mého portfolia (směje se Robert). Abych měl stále aktuální portfolio. Protože ty lidi, které jsem fotil v osmdesátém čtvrtém už umřeli, tak je nemůžu ukazovat. A lidi, kteří jsou v téhle branži, tak vědí, co se děje a co je aktuální. Takže potřebuju mít na fotkách ty lidi, kteří jsou momentálně ve fashion světě. Anglicky se tomu říká „update your portfolio“.
Komu jsi následně své portfolio ukazoval, aby ses uchytil jako fotograf?
Portfolio jsem ukázal agentuře, hodně agenturám. Statistika říká, že když oslovíš sto agentur, tak tři řeknou ano. A jedna řekla ano, tak tam jsem začínal. Bez agentury nemůžeš uspět, protože nevíš, kde jsou klienti A oni zase neví, kde jsi ty. Danke shön. Poděkoval Robert servírce za kávu, nejspíš ovlivněn tím, že momentálně žiji v Německu. Ale na kávě jsme byli v Praze.
Když jsi začal v Milánu, kdy se ti začalo dařit a začal jsi dostávat zakázky?
Po čtyřech letech.
A jak ses tam mezitím uživil?
Z fototestů, dělal jsem stále fototesty.
A po čtyřech letech focení ti začaly chodit zakázky?
Já už nevím přesně, jak to bylo, ty jsi jak americký tajný služby, to je jak u výslechu (smích). Ale já nevím, někdy mezitím. Ono to nebylo tak, že bych čtyři roky dělal testy a najednou začaly chodit zakázky. Nějaké zakázky jsem dostal už po roce nebo po dvou, tu něco, tam něco. Nezačínáš hned s titulkou, víš? Nejdřív fotíš někde boty, nebo opasek na rifle, a pak se to pomalu poskládá a zakázek je víc a víc.
Děkujeme Robertovi za rozhovor! Stále se můžete těšit na jeho druhou část, kde bude popisovat zážitky ze svého života profesionálního fotografa.
Pokud Vás Robert Vano zaujal, můžete se přihlásit na některý z jeho velmi zajímavých fotografických kurzů.
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruKrásný článek o vytrvalosti a pokoře, která je hodna jen mistra.
Rozhovor mě zasáhl teď, fotky už dávno. Tedy dvakrát díky.
Moc ráda jsem si článek přečetla, díky!
Krásný článek, druhou část si velice rád přečtu !
Také mám rád rozhovory s Robertem Vanem a jeho vtipné a strohé odpovědi...
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.