Fotografické sdělení V – stavba a skladba 2

Skladebné postupy

Skladebné postupy využívají určitých opakovaných („osvědčených“) způsobů uspořádání obsahových prvků. Do této oblasti tedy patří např. účelné uspořádání prvků (zejm. figur) v ploše fotografie, tj. např. na úhlopříčku, na tzv. „silné“ linie a body (viz pravidlo zlatého řezu resp. „pravidlo třetin“), tedy práce s výřezem a úhlem záběru (např. i s podhledem a nadhledem), nebo umístění světlého na tmavé a naopak, umístění určité barvy na ploše, jejich vhodná kombinace a rozmístění i s ohledem na velikost a psychologické působení. Příkladem jednoho skladebného postupu je např. u snímků krajiny umístění a tvar horizontu (nízko umístěný – vyjádření „nadpozemského“, až vesmírného prostoru, hlavně je-li to zesíleno efektním zobrazením atmosférických jevů na obloze; vysoko umístěný – prostorová hloubka krajiny, zejména je-li podpořena perspektivou a popředím; šikmý nebo rozeklaný horizont – vyjádření dramatičnosti nebo napětí apod.) Jiným příkladem je rozmístění a směřování nápadných linií tak, aby přivedly pohled a pozornost diváka k hlavnímu objektu, k nosnému obsahovému prvku obrazu. Jednoduché návody skladebných postupů mohou však často selhávat – podstatné je si uvědomit, že cílem skladebných postupů je dosažení významové jednoznačnosti (např. rozlišitelnosti jednotlivých figur, včetně jejich volby, rozmístění a vztahů), a rovněž dosažení emotivnosti (např. použitím a uspořádáním struktur).

Skladebné principy

Zatímco používané skladebné postupy mohou být velice rozmanité, lze uvést některé obecně platné principy, které ve skladbě bývají aplikovány (i v jiných sdělovacích systémech). Základní skladebné principy jsou:

Role

1. princip role (úlohy), což je ono (již v závěru třetího dílu zmíněné) umístění obsahového prvku (event. prvků) na zcela určitém místě snímku – např. v reportáži ze sportovního utkání by měl být jak aktér (sportovec), tak sportovní náčiní (např. branka, míč) umístěn tak jednoznačně, aby divákovi byla ihned zřejmá zobrazovaná akce (a nemusel zkoumat co je co a jaký byl vlastně směr, průběh nebo účel akce); je proto vhodné zařadit do obrazu zřetelné (jednoznačné) prvky nosné (nesoucí význam), tj. jak prvky dominantní (hlavní), tak prvky pomocné (vedlejší) a především se snažit o nezahrnutí (odstranění, znevýraznění) prvků prázdných, často dokonce rušivých a matoucích – to platí pro každou fotografii, nejen pro emotivní nebo dějem nabitý snímek. Na snímku zimního krmení ptáků na Vltavě ptáci připlouvají k lidem, kteří mají jasnou roli t.j. krmí je.

Zvýraznění rolí na snímku může být někdy hodně obtížné, ať již z důvodu neovlivnitelnosti scény nebo změny úhlu pohledu a nebo z důvodů, plynoucích z povahy vázanosti fotografického výraziva. Při fotografování reportáže bývá často vymezen prostor pro fotografy a fotografované, místnost a prostor má osvětlení, které do určité míry ovlivňuje techniky, které lze použít. Tyto problémy však jsou do určité míry řešitelné ovlivněním vlastností výrazových prvků, např. ostřením a hloubkou ostrosti (tzn. ve vazbě na použitou clonu a ohniskovou vzdálenost objektivu), nebo použitím různých filtrů a koneckonců také dodatečnou úpravou až v transformačním procesu. V některých případech může prospět např. i cílené použití černobílého (monotónního) vyjadřování (tj. že nebudeme používat jednu z vlastností výrazového prvku a sice jeho barvu), zejména tehdy, když by se nechtěně stal z nějakého prázdného obsahového prvku prvek nosný, právě jen díky jeho určité (např. nápadné) barvě.

2. princip kontrastu, což je např. kontrast (ne primárně jen světelný nebo barevný) dvou objektů (figur), plynoucí z jejich odlišné velikosti, barevnosti, obecně z jejich odlišnosti (např. malý bílý dům na pozadí tmavých stromů, obrovský stroj a malý živý tvor, „klidná“ jezerní hladina a do ní se „řítící“ vodopád apod.),

Kontrast Mezi zimou a létem

Kontrast Dvojice stromů

Kontrast Nové sklo a staré cihly

Kontrast (ev. dvě barvy) Červená a zelená

3. princip rytmu, což je jakoby rytmické střídání (opak

3. princip rytmu, což je jakoby rytmické střídání (opakování, vrstvení) linií, ploch, struktur (např. řady židlí v hledišti, tváře diváků, písečné duny, paralelní horská pásma, zvlněná pole, louky a lesy, pruhy na látce, nahromaděné fronty aut, opakující se hrany a oblouky architektury apod.)

Rytmus (ev.dva příbuzné odstíny) Červená, oranžová

Rytmus (nebo prostorové působení odstínů barev) Modrá, modrá….

Jako další skladebné principy (které jsou však již jen příbuzné výše u

Jako další skladebné principy (které jsou však již jen příbuzné výše uvedeným), bychom mohli uvést např. gradaci a akcent. Jejich společným základem je opět opakování – řada měnících se tvarových, barevných nebo figurálních prvků je gradace, tedy často vlastně jen kontrast mezi více než dvěma prvky (nebo příp. i gradace dějová, tj. gradace rolí mezi jednotlivými figurami). Gradace může být buď rovnoměrná (lineární), pak bývá základem rytmu, nebo nerovnoměrná (nelineární, akcentovaná), pak hovoříme o tzv. akcentu (např. výrazně nerovnoměrné, nejčastěji perspektivním zkreslením docílené zobrazení, nebo barevný „úder“ – např. nápadné barevné dominantní prvky v nevýrazném pozadí).

U skladby se někdy hovoří také o mikroskladbě (kdy z jednotlivých výrazových prvků nebo složek vznikají jednotlivé významové či přímé prvky, tj. volíme výrazivo s ohledem na následující makroskladbu). Jako vlastní skladba se zpravidla chápe až makroskladba, což je výše popsané vymýšlení a uspořádávání obsahových (významových) prvků, jakož i struktur a jiných přímých prvků tak, aby byly u adresáta vyvolány primární a sekundární významy sdělení, jakož i případné emocionální účinky.

Skladba a stavba – závěr

Skladba, aplikace jejích postupů a principů, je problematika vcelku rozsáhlá a „otevřená“, která se nejlépe „naučí“ tak, že se demonstruje na konkrétních příkladech a ukázkách. Nějaké systematické členění a třídění je sice možné, přináší však přesto jen nedokonalý obraz o celé problematice, nehledě k problémům, souvisejícím s jejím neustálým vývojem a přehodnocováním. Aplikaci specifických postupů stavby a skladby obrazu v souvislosti s barevnou fotografií se budeme věnovat v dalších dílech seriálu.

Naznačme na závěr tohoto dílu jen kratičkým shrnutím, zajisté ne zcela úplným a dokonalým, ty okruhy práce fotografa, které podstatněji formují výsledné sdělení, výslednou fotografii.

Jsou to především veškeré úvahy a postupy, související na samém počátku s volbou formátu (poměr a orientace jeho stran), a pak s využitím plochy snímku z hlediska jejího „naplnění“ významem, tedy figurami, event. znaky, symboly atp. Jde o jejich volbu a uspořádání (rozmístění), vzájemné působení a úlohy (role). Spadá sem tedy jak volba námětu (představy, plánu) a snímaného motivu (rekvizity), tak jeho fotografické „uchopení“, použití, např. směrem pohledu (záběru), volbou výřezu, ale i využitím různých možností perspektivy (např. sklonem optické osy objektivu a volbou jeho ohniskové vzdálenosti). Pozornost a přemýšlení si žádá i to, zda a jak do snímku přenést ty atributy reality, které fotografie může zprostředkovat (díky povaze fotografického sdělovacího systému) jen nepřímo (např. pohyb, prostorový dojem, projevy počasí apod.) Mimochodem již v těchto souvislostech obvykle dojde i k rozhodnutí, zda konečná fotografie bude (s ohledem na obsahový záměr) barevná nebo monotónní (např. černobílá).

Druhou oblastí fotografových rozvah je vše to, co souvisí s přímým působením na diváka. Jedná se o strukturu, tvar, velikost, barevnost, odstín atd. (obecně o „kvalitu“) linií, křivek, ploch – a tedy i vše, co souvisí s rozdělením (členěním, rytmizací, kontrastem) plochy snímku a s jeho psychologickým (emocionálním) účinkem.

Komentář A.Macenauera: Jako příklady pro tento článek jsme vybrali fotografie, které jednoznačně vysvělují jednotlivé skladebné principy. Zároveň však chceme, abyste si všimli rušivých prvků. Rytmus střídaní modré (balkóny) na snímku činžovního domu jednoznačně narušuje široký pruh s nápisem Fiat. Ten má sice skoro stejnou barvu ale díky jiné geometrii jiný rytmus. Někdo může zase říci, že role krmičů ptáků na Vltavě by měla být zdůrazněna těsnějším výřezem. V praxi je to tak, že zbavit se rušivých prvků je velmi obtížný úkol. Někdy to prostě vůbec nejde a musíte se uchýlit do Photoshopu, což puritáni neradi akceptují. Navíc je to vždy zdlouhavá a obtížná práce. Proto až zase naleznete nějaký krásný rytmus, kontrast či roli, zůstaňte chvíli v klidu a nemačkejte hned spoušť. Řekněte si, co chcete fotografovat a eliminujte rušivé prvky!

Nepominutelným faktorem, týkajícím se obou těchto oblastí, je promyšlená práce s osvětlením, jako s jedním z významných fotografických modulačních nástrojů – tedy volba přirozeného či umělého světla a jeho případné přizpůsobení (tzn. jeho směr resp. směry, intenzita, tvrdost, vyváženost, barva) tak, aby obraz snímané reality naplnil co nejlépe autorův záměr. Na tomto místě bych rád odkázal např. na článek J. Jedličky „Žánrová fotografie I. – realistická krajina“ (na serveru vyšel 21.3.2002), kde v odstavci „přírodní vlivy“ je přehledná tabulka působení a využití mj. i světla při fotografování krajiny.

Konečné celkové vyznění a míra uplatnění všech výše uvedených složek a tedy působení výsledného sdělení je dále do značné míry ovlivnitelné, modulovatelné, použitím stavebních možností fotografického sdělovacího systému jako celku (tzn. od volby vlastností rekvizity přes např. použití jakýchkoliv optických filtrů až třeba po nejrůznější závěrečnou počítačovou manipulaci).

Teorie stavby a skladby sice určuje, více či méně jasně, určité konkrétní postupy, které by měly vést přesně k autorem požadovaným výsledkům (tedy nikoliv k nějakým všeobecně divácky „přijatelným“ nebo dokonce náhodným výsledkům!) Je nezbytné ovšem podotknout, že přestože stavba se dá celkem úspěšně vyučovat a tudíž i naučit, a skladba přinejmenším na příkladech demonstrovat a tímto způsobem „osvojit“, závaznost postupů, zejména těch skladebných, platí jen ve fotografii informativní. V emotivní fotografii koneckonců žádná obecně závazná pravidla nejsou. Zde kromě určitých „módních“ vlivů občas sehrává jistou roli nějaký styl nebo „škola“ (daná např. skupinou autorů event. osobitým jedincem), která pak vtiskne na určitou dobu i emotivní fotografii nějaký „soubor pravidel“. A divák si na to může zvyknout dokonce do té míry, že vybočení z rámce těchto „pravidel“ případně i nese nelibě a takovou nějakou „novinku“ odmítne – zkrátka se mu nelíbí, zdá se mu nějaká „divná“. Nesmíme také pominout, že mnohý divák do hodnocení samotné fotografie promítá i své vlastní více či méně uspořádané a bohaté zkušenosti z teorie i praxe a tudíž hodnotí také způsob, jakým autor sdělení realizoval.

V příštím dílu se zaměříme na zdánlivě s obrazem nesouvisející problematiku, ale ne méně důležitou (pokud nazíráme na fotografii jako na informativní nebo emotivní sdělení) – a totiž na názvy a doprovodné texty, připojované k fotografiím.

Použitá literatura:

Baleka, Jan:Výtvarné umění – výkladový slovník, Academia, Praha 2002
Feininger, Andreas: Vysoká škola fotografie, Orbis, Praha 1968
Hlaváček, Luboš: Řeč tvarů, Horizont, Praha 1984
Šmok, Ján: Skladba fotografického obrazu, SPN (FAMU), Praha 1974, 1986