Sedm otázek pro fotografa Tomkiho Němce

Tomki Němec je perfekcionista a veškeré své fotografie – i rozhovory – chce mít do detailu pod kontrolou. Námětem Tomkiho černobílé dokumentární práce, na němž je založena jeho volná tvorba, je „obyčejný“ člověk ve svých každodenních situacích, které něčím vypovídají o jeho osobním údělu, ale i o dějinách a politice, které na něj doléhají.

1) Byl jste léta osobním fotografem Václava Havla. Jaká první vzpomínka se Vám vybaví při vyslovení tohoto jména?

Bylo mi asi 14 let, když jsem zaznamenal jeho jméno v souvislosti s prohlášením Charty 77. Komunistická propaganda šířila nenávistnou kampaň a my žáci základní devítileté školy Karla Jaromíra Erbena v Miletíně jsme dostávali stejnou propagandistickou masáž jako dospělí. To samo vypovídá o komunistickém režimu, který se neštítil ničeho, včetně zneužívání dětí. Schovával jsem si deník Rudé právo, které jsme na internátě, kde jsem tehdy byl, museli odebírat. Jméno Havel se tam objevilo několikrát, ale vždy zcela zneuctěno. Pamatuji si, jak jsem celý balík novin přivezl na prázdniny mým rodičům do Alexandrie, kde otec pracoval. Z jejich reakce jsem pochopil, dvě věci. Že Rudé právo lže jako když tiskne a že Václav Havel je slušný člověk.

2) Jaké své fotografie si ceníte nejvíce ?

Některé své fotografie mám rád velmi, ale je jich jako šafránu. Většinou mám vztah k fotografiím jiných autorů, jejichž um a význam díla obdivuji.

3) Co pro vás znamená dobrá fotografie ?

Kladete mi otázky, na které se nelehce odpovídá. S uměním je to složitější. Každý má svůj vkus a to co se líbí Vám, se nemusí líbit někomu jinému a obráceně, což je klišé, ale platí. Mám rád fotografie s příběhem, se silným nábojem, vzrušením… Nemusí být “barevné a ostré” – naopak, míra určité nedokonalosti mi umožňují jistou imaginaci. A je jedno o jaký druh vizuálního umění se jedná, nemusí to být jen fotografie.

4) Vnímáte nějak často zmiňovaný ‚úpadek fotografického řemesla‘?

Myslíte-li úpadkem řemesla, že ti co nezažili film a máchání se v chemikáliích jsou “upadnutí”, jak často od starších fotografů slýchám, pak já bych to nechtěl soudit. Jsem osobně rád, že to řemeslo do jisté míry umím, že jsem prošel dobou, kdy jsme se museli vše naučit a doba nám nakloněná nebyla, neb nic nebylo dostupné, nebo velmi těžce dostupné. V “nové” digitální době jsem se musel naučit ovládat počítače, programy, aplikace, digitální foťáky…Rozhodně nemůžu však konkurovat těm, co se v tom už narodili a ovládají automaticky to, co mně trvá dlouho. Pro ně je většinou vysvobozením, že na film nefotí. Věčné moralizování je na houby, důležitá je cesta k cíli. Ale koho kromě vás zajímá, jak jste k cíli došla? Nicméně je pravda, že je spousta špatných řemeslníků, kteří nenašli ani cestu, natož cíl. V době současné i před-digitální. A mluví li se všeobecně o úpadku, musíme si položit otázku, že když je tolik balastu, tolik řemeslně i obsahově plochých věcí, proč se “to uživí”. Ale to je na dlouhou debatu a já nemám moc chuť ztrácet čas v nikam nevedoucích rozpravách. Chci si dělat to, co mne baví a ne mudrovat. Ale je jasný, že klasický film i fotografie mají takové jiné naladění – dýchají na nás jinak, je v tom víc emoce a duše. Kdo si to neprožil – nezažil, asi nebude vědět o čem mluvím.

5) Co byste poradil začátečníkům, kteří se zajímají o reportáž a street-photo?

Aby vytrvali, vydrželi. Trénovali. Koukali se stále kolem sebe. Vymezili se jak v přístupu k tomu co fotí, tak k tomu proč to fotí. Aby se nechali pohltit a byli odvážní. Tou odvahou nemyslím odvahu takovou, jak si jí většinou představujeme. Myslím tím být odvážný sám k sobě, vykašlat se na to, co kdo říká, co by kdo měl a neměl. Dělej to, co cítíš, že dělat chceš. Vyplatí se ti to.

6) Kdybyste mohl kteréhokoli fotografa (i z historie) pozorovat při práci, kdo by to byl ?

Těch by bylo…Měl jsem to štěstí potkat některé fotografy, kteří svým dílem dosáhli vrcholu. Pracovat bych s nimi dlouho nevydržel, jsme individualisté. Fotografové, když fotí, tak si tak trochu překážejí, občas jsou žárliví, občas se kopírují. Ten chce tam a ten zrovna ve stejnou chvíli jinam… Vlastně z mých osobních zkušeností vím, že je lepší být sám. Ale samota je těžká, takže není pro každého. Nejsem výjimkou. Bezvadný je kupovat si knížky a dívat se na všechny ty skvělé fotografie skvělých fotografů, radovat se, že udělali skvělou práci. Což je takové sledování práce z jiné perspektivy.

7) Jakou používáte fototechniku? A je pro Vás důležitá?

Kdysi jsem techniku trochu přeceňoval. Důraz na techniku může odvádět pozornost a zbytečně zaměstnává mysl – odvádí od podstaty.

Pokud nástroj splňuje určitou kvalitu a dobře se mi s ním dělá, je mi jedno čím fotím – jakou značkou. Značka v dnešním světě globalizované výměny a záměny čehokoli za cokoli, je iluzí. Ano, rád fotím Leicami, údajně tím nejlepším, co v daném segmentu je. Je to dobrý, ba skvělý nástroj. Ale taky jsem viděl spoustu blbých obrázků pořízených právě Leicami. Kdysi jsme tomu říkali “zlatej řetěz”. Kdokoli, kdo má peníze si jí může koupit, ale ona mu ten obrázek sama neudělá. Prostě (jen) o technice a značce to není. Důležitý je fotit!