Měření zábleskové expozice, 3.díl

Dále je při práci s bleskem využíváno ještě několik možností, o kterých je třeba se zmínit.

Nejprve funkce označovaná jako Hi Speed Synchro, FP apod. Jde o synchronizaci blesku s velmi krátkými časy závěrky. Jelikož pro vyjasňování při denním světle nemusí stačit ani 1/250s (např. u portrétů na denním světle, kde je třeba použít malé zaclonění) a vyrobit klasickou mechanickou závěrku s ještě kratším synchročasem je z technických důvodů velice obtížné (lamely závěrky nemohou být odlehčovány do nekonečna, již tak jsou dnes u velmi rychlých závěrek poměrně choulostivé na poškození), bylo třeba použít jinou metodu. První firma, která obešla toto omezení, byla firma Olympus. Pro modely OM-3Ti a OM-4Ti vyrobila blesk, který je schopen synchronizace se všemi časy závěrky. Metoda, jak toho dosáhnout je na pohled poměrně primitivní, ale zato účinná. Jak již bylo řečeno na začátku, délka hoření záblesku je velmi krátká, proto musí být pro rovnoměrné osvětlení celého obrazového pole záblesk spuštěn do otevřené závěrky. Jelikož další zrychlování závěrky (v případě Olympusu plátěné, která je sice odolnější než lamelová, zato však pomalejší) nepřicházelo v úvahu, bylo třeba udělat něco s bleskem – tedy prodloužit délku záblesku. To ovšem není tak jednoduché, ať již z hlediska životnosti výbojky nebo kapacity kondenzátoru. Bylo proto použito zcela jiné řešení. Za cenu značného snížení směrného čísla je dosaženo déle trvajícího osvětlení zábleskem pomocí rychlého zapínání a vypínání výbojky, neboli velice rychlé série krátkých záblesků za sebou. Frekvence těchto záblesků je značná, u blesků Canon např. dosahuje 50kHz. Takto se dosáhne délky „hoření záblesku“ okolo 1/30s, což je doba dostatečná pro synchronizaci se všemi časy závěrky. Nevýhodou je u většiny fotopřístrojů pouze manuální provoz a značně nízký dosah. V kombinaci s kratšími i delšími časy závěrky však umožňuje kromě standardního použití pro vyjasňování i dosažení zajímavých pohybových efektů. S touto funkcí je u novějších blesků jako vedlejší produkt spojena možnost odpálení tzv. modelovacího záblesku. Nejde o nic jiného, než že blesk sníží směrné číslo na co nejnižší hodnotu

Další používanou funkcí je synchronizace na druhou lamelu závěrky. Normálně je blesk spínán s otevřením první lamely závěrky. To však u nočních snímků pohyblivých objektů s vlastním světelným zdrojem vede k vytvoření nelogických světelných čar (způsobených podílem trvalé expozice) proti směru pohybu předmětu. Možnost přepnutí synchronizace blesku na druhou (závěrnou) lamelu závěrky tento problém odstraní, a zobrazí čáry způsobené pohybem objektu „ve směru pohybu“.

Prakticky všechny typy systémových blesků (i některé vestavěné blesky) jsou vybaveny zoomovací výbojkou, která se nastavuje automaticky podle ohniska použitého objektivu. Tato funkce je velmi příjemná zvláště při použití objektivů se zoomem.

Novější, lépe vybavené blesky, disponují rovněž funkcí stroboskopického snímání. V tomto případě blesk během expozice snímku vyzáří předem určený počet záblesků nastavenou frekvencí. Tento režim se používá především k fotografiím pohybových studií a efektním záběrům, neboť na jednom snímku je možné rozfázovaně zobrazit celý pohyb objektu (při snímku je nutné tmavé pozadí).

Většina fotoaparátů je rovněž vybavena funkcí regulace odpálení záblesku – tato funkce pracuje většinou v programové automatice fotoaparátu (resp. motivových programech) a určuje, jestli při expozici snímku dojde k použití externího resp. vestavěného blesku nebo ne. Pokud je hladina osvětlení dostatečná pro expozici trvalým osvětlením, a ve snímku nejsou vysoké kontrasty, které by bylo třeba vyrovnat, pak ani při nasazeném a zapnutém externím blesku nedojde při expozici k odpálení záblesku.

Posledními zmiňovanými funkcemi jsou zábleskové expoziční řady a bezdrátové TTL ovládání záblesku. Těmito funkcemi jsou vybavovány nejnovější druhy přístrojů. Zábleskové expoziční řady jsou obdobou normálních expozičních řad při trvalém osvětlení. Při aktivaci této funkce dojde k expozici tří (příp. jiného počtu) snímků s rozdílnou zábleskovou expozicí (expozice trvalým osvětlením přitom není ovlivněna). TTL bezdrátové ovládání záblesku umožňuje pomocí vestavěného blesku fotoaparátu, nasazeného systémového blesku resp. infračervené řídící jednotky, bezdrátově systémově ovládat délku hoření více blesků (samozřejmě kompatibilních). Touto funkcí již dnes disponují všechny firmy (poslední, kdo tuto funkci neměl, byl Pentax, který dohnal „skluz“ modelem MZ-S).

Pouze okrajově o tzv. předblesku proti červeným očím. Efekt „červených očí“ je fyzikálně podmíněný jev, který nastává odrazem světla záblesku od sítnice oka, která je prokrvená, a proto se zobrazí na snímcích ve formě červených skvrn v očích fotografované osoby. Efekt je tím patrnější, čím přímější je dráha záblesku a oka fotografované osoby. Je-li tedy blesk umístěn na fotoaparátu, a fotografovaná osoba hledí přímo do objektivu, bude mít červené oči. Tohoto problému se lze zbavit pouze nepřímým zábleskem, nebo pohledem mimo osu osvětlení zábleskem. Předzáblesky, kterými jsou vybaveny některé typy blesků pro odstranění tohoto jevu, mají za úkol způsobit před hlavním zábleskem stažení očních zornic a tím i menší patrnost efektu. Ve většině případů jsou však fotografované osobě velmi nepříjemné, a nepříliš účinné.

Nakonec malé shrnutí a pár poznatků z praxe. Podle testů provedených německým časopisem Fotomagazin vychází najevo, že zonální měření zábleskové expozice, ani použití měřících předzáblesků nevede ve všech případech k úplně stoprocentním výsledkům. Expozice denním světlem v kombinaci se zábleskovým přináší i nejnovějším systémům občas problémy, i když jsou výsledky vesměs velmi dobré, a při práci na negativním materiálu většinou bez problémů použitelné. Z výsledků testů přístrojů střední třídy (Dynax 7, EOS 30, MZ-5N a F80) paradoxně vyplývá, že kromě snímků s objekty mimo střed obrazu dosáhl nejlepších výsledků Pentax MZ-5N, který je vybaven vyjasňovací automatikou, používající mimo zonálního měření trvalé expozice a informace o zaostřené vzdálenosti jen klasické standardní TTL integrální měření záblesku se zdůrazněným středem. Poněkud překvapivý výsledek, který potvrzuje, že lze ještě leccos zlepšovat. Většina přístrojů má přes sofistikované vybavení tendenci v extrémních světelných situacích podexponovávat pozadí snímku, ve většině případů ale nedochází k přeexpozici hlavního objektu, což je hlavním kladem těchto systémů.

Většina zmíněných funkcí patří již dnes ke standardnímu vybavení prakticky všech přístrojů. Funkce, na které je podle mého názoru dobré se zaměřit, jsou zábleskové expoziční řady a možnost nezávislého nastavení korekce zábleskové expozice. Celá problematika je napohled trochu komplikovaná, většinu potřebných nastavení však fotoaparáty provádějí bez nutnosti hlubší znalosti věci. Pro dosažení kvalitních výsledků se však vyplatí vědět, jak ta či ona zmiňovaná funkce pracuje, neboť stále ještě platí (zvláště při práci na inverzní materiál), že ruční nastavení, či přinejmenším důkladná znalost chování přístroje, může přinést lepší výsledky.