Kde kraj má duši

Otec mého děda byl učitelem, který byl vyslán za první republiky československou vládou na Podkarpatskou Rus spolu s mnoha dalšími bojovat s negramotností. Můj dědeček pak musel bydlet u strýce ve Východních Čechách a do Perečína nedaleko Užhorodu jezdil za rodiči na prázdniny. Z jeho vyprávění jsem znal kvetoucí poloniny, hluboké lesy a příběhy zdejších lidí. Přišel rok 1939 a Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři. Severní část zabrali Poláci. Jen Rumunsko se k nám zachovalo slušně a umožnilo odchod Čechů ze země přes své území a dále přes Jugoslávii do Protektorátu Čechy a Morava. Na Podkarpatské Rusi však Češi museli zanechat veškerý majetek.
V roce 1944 zabrali území Rusové jako válečnou kořist a připojili oblast k Sovětskému Svazu. Po roce 1989 se objevily úvahy o znovuobnovení Československa v rozměrech první republiky, které však definitivně ukončil vznik Slovenské republiky.
Na Podkarpatské Rusi mají Češi neobyčejné renomé jako výborní hospodáři a organizátoři. Dodnes nás zde mají rádi. Tohle hrozně moc pomáhá i nám fotografům. Lidé si s Čechy chtějí povídat a otevírají svá srdce.

Na poloninách

Na Podkarpatskou Rus se jezdí hlavně za přírodou. Jedinečné jsou poloniny, díky kterým se celá horská oblast nazývá Poloninské Karpaty.
Polonina není vysokohorská louka, jak ji známe například z Krkonoš. Steným způsobem jako poloniny vznikly některé louky na slovenské Velké Fatře. Zcela zde chybí přechodové pásmo mezi lesem a holinou, které bývá porostlé kosodřevinou nebo jalovci. Louky zde vznikly dlouhodobým pasením. Zasahují až do nízkých poloh, kde přímo hraničí s bukovým lesem. Pasení dobytka takto vděčíme za to, že na poloninách s vápencovým podložím najdeme hořec nebo i protěž. Jinde, jako na polonině Boržava, se nacházejí zase obrovské plantáže borůvčí, brusinek a vlochyní.

Hospodářské využívání polonin probíhá dodnes. Rodiny pastýřů a bačů se od května stěhují do horských salaší, odkud je zažene zpět do údolí většinou až sníh. Když zmizí stáda, louky začnou postupně zarůstat ostrou travou a v nižších polohách je pohltí les.

Poloninské Karpaty patří k nejdeštivějším oblastem Evropy. Toto mohu ze zkušenosti z loňského srpna potvrdit. Typické jsou mlhy, které se však nám fotografům mohou občas hodit. Časté jsou i povodně. Podkarpatská Rus byla vždy velkým producentem dřeva, které voraři plavili do nížin po řekách. O těžkém životě zdejších dřevařů psali spisovatelé Olbracht nebo Tomeček. Vorařský průmysl na Podkarpatské Rusi kompletně zničila velká povodeň v třicátých letech. Nedaleko Siněverské Poljany vybudovali muzeum vorařství, údajně jediné v Evropě. Již podruhé v krátké době ho zničila povodeň. Ta poslední byla před dvěma roky.

Lidé pod horami

Většina Čechů a Slováků zde s dorozumněním nebude mít žádné problémy. Uředním jazykem je sice ukrajinština, ale většina lidí hovoří rusínštinou, což je jazyk na půl cesty mezi češtinou a ukrajinštinou. Vláda Ukrajiny ji jako samostatný jazyk ale neuznává.
Při toulkách po lukách u Siněverského jezera mě fascinovaly krásně udržované chaloupky se šindelovými střechami. Do jedné z nich mě pozvali. V domku žijí trvale staří rodiče s dcerou a vnukem.

Otec mladé rodiny vyráží dvakrát za rok na několik měsíců za prací. Obvykle prý pracuje v lese. Naposledy byl prý v někde u Petrohradu. Několikrát již byl i v Čechách. V horách práce prakticky není. Kupodivu ani dřevařský průmysl zde příliš nefunguje.

Lidé jsou zde často tak otevření, že se začínáte stydět i sám před sebou. Právě tahle setkání s lidmi jsou důvodem, proč chci do tohoto kraje znovu vyrazit. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat. Civilizace proniká i sem. Na chalupách se již objevují paraboly satelitních přijímačů.
Pokud chcete fotografovat lidi, musíte s nimi navázat kontakt, pohovořit a pak požádat, zda si můžete udělat fotografii. Pomoci může i drobný dárek. Někteří lidé ze západu se zde chovají, jako by byli ve skanzenu a chtěli by vše zakonzervovat. Místní lidé však po západních vymoženostech velice touží a jsou pro ně schopni mnoho obětovat.

Při fotografování doporučuji pohybovat se sám nebo ve dvojici. Jen si představte, jak by zareagovala asi většina z nás, kdyby se na ně vrhla banda fotografů.

Zážitkem při cestování po Ukrajině jsou vlaky. Ty se jako obrovské železné obludy pomalu vlečou po nepříliš udržovaných tratích. Jako unikát jsem si schoval lístek z poslední rychlíkové stanice někdejšího Československa v Jasini. Z bloku lístků vám paní v pokladně v okamžiku vystřihne část z univerzálního lístku tak, že odpovídá stanici, kam jedete. Druhá část jí zůstává jako doklad, co prodala.