Etiopie

Cesta do Etiopie by se našinci – zvláště pak individuálně cestujícímu – mohla zdát nedostupnou. Pravý opak je pravdou… je to velmi jednoduché! Letenku do Addis Abeby vám zajistí libovolná agentura touto činností se zabývající, ale zapomeňte na jakékoliv sezónní slevy nebo něco podobného. Zajištění průvodce, vnitrostátních letenek a ubytování lze po předchozím „vyguglování“ kontaktu na jednu z mnoha etiopských cestovek domluvit e-mailem. Jedinou malinko složitější věcí je získání etiopského víza, protože tato země nemá v Čechách své zastoupení, takže je třeba poměrně složitě korespondovat, či osobně navštívit etiopskou ambasádu v Berlíně.

No a pak už jen sednout do letadla, přestoupit v Londýně a po mezipřistání v Alexandrii jste tam!

Severní a východní část Etiopie, které jsme s manželem navštívili, jsou hornaté a v jarním období, kdy jsme tam byli, je klima překvapivě příjemné, takže jsme nikterak nestrádali úmornými vedry – prostě ideální podmínky pro výlety.

Abych se ale dostala k tomu podstatnému, k fotografování. Pokud jde o čistě technické záležitosti, tak v místech, kde jsme se pohybovali, byl všude elektrický proud, takže nebyl problém každý večer stáhnout digitální snímky do databanky a dobít baterie. Jinak by tomu asi bylo na jihu země, kam se jezdí za domorodými kmeny do povodí řeky Omo, ale tam jsme nebyli. Pokud jde o eventuální dokupování filmů do analogových aparátů, tak bych se spoléhala jen na hlavní město Addis Abebu.

Jinak se zde pochopitelně nebudu zmiňovat o fotografování krajiny nebo architektury, které má stejná pravidla všude na světě, ale zaměřím se na specifika fotografování zdejších obyvatel. Můj manžel po dvou dnech v této zemi rezolutně prohlásil se stručností a výstižností jemu vlastní: „Kašlu na baráky, budu fotit už jenom lidi!“ … a měl pravdu.

I když starodávné monolitické chrámy, chýšovité kostely a horské kláštery jsou nezvyklé a úchvatné, i když zdejší krajina, zvláště ta horská, je nádherná, fotografie, které nás z našeho etiopského výletu nejvíce těší, jsou fotografie lidí.

Etiopané jsou v drtivé většině křesťané – a to nikterak vlažní, ale opravdově a horoucně věřící lidé, kteří velmi důsledně respektují náboženská pravidla. Málokdo si uvědomuje, že Etiopie, která má svou vlastní církev, dosti se lišící od katolické, ať již pravidly, přikázáními, svátky nebo světci a světicemi, je vůbec první zemí na světě, kde bylo křesťanství ustanoveno jako státní náboženství – bylo to ve 4.století po Kristu. Jen malá část Etiopanů jsou muslimové, ti mají svou enklávu kolem města Harar na východě země, a pak jsou zde ještě divoce žijící nespoutané a mnohdy nebezpečné kmeny se svým vlastním rodovým uspořádáním, kteří se odmítají podřídit oficiální vládě a jejichž trvale ozbrojení příslušníci mohou být pro cizince více či méně nebezpeční.

Po Etiopii jsme nemohli cestovat sami, ale jezdili jsme v džípu s průvodcem. Ten vzápětí zjistil, do jaké míry jsme fotografováním posedlí, a v případě obyvatel jednotlivých oblastí nám dával rady a doporučení, které jsme respektovali. Většinou problémy nebyly, ale na území kmene Afarů nám pomalu nechtěl dovolit zastavit ani kvůli nezbytné lidské potřebě. Zde jsme projížděli kolem několika lidí, kteří hnali podél silnice asi dvousethlavé stádo velbloudů – ne takové ty pro turisty vyšperkované chudáky s třásněmi a postroji – prostě stádo vebloudů jako stádo krav … úžasný pohled a pro fotografa naprostá muka v situaci, kdy nám průvodce nedovolil ani pozvednout fotoaparát z klína, natož pak přibrzdit s autem. To však byly jen ojedinělé zážitky na relativně malém území.

Asi jsem své líčení začala nešikovně z té negativní stránky. Ostatní fotografické zážitky a zkušenosti byly však naprosto dechberoucí.

Lidé byli povětšinou spíše přátelští, než nedůvěřiví a nesmírně zvědaví. Troufnu si tvrdit, že na nejednom místě, kam jsme zavítali, se našlo mnoho těch, kteří bezesporu viděli bělocha poprvé v životě.

Zde vložím jednu „šprýmovnou historku“: Jednou jsme zastavili u silnice, fotografovali krajinu a jako obvykle se seběhlo několik žen a dětí. Ženy si na mne začaly ukazovat prstem, smály se a pak se na něco ptaly našeho průvodce. Požádala jsem ho, aby mi vysvětlil, o co jde. Chvilku se rozpakoval, ale pak mi řekl, že se ženy ptaly, zda jsem „samec nebo samice“ … neřekl „muž nebo žena“, ale použil tohoto výrazu ze zvířecí říše… Zasmála jsem se, rozevřela svou „fotovestu“ a vystrčila na ženy svou hruď – rozhihňaly se a utekly. (Kdyby neměly snědou pleť, tak bych určitě viděla, jak se červenají.)

Pokud šlo o fotografování, tak se málokdo choval nepřátelsky – někteří dali jasně a předem najevo svůj nesouhlas, ty jsme tedy nefotografovali, jiní se netvářili příliš nadšeně, ale vyfotografovat se dali. Další, ale nebylo jich mnoho, přirozeně zapózovali a bylo znát, že jim fotografování nevadí, ba naopak.

I v Etiopii jsem – stejně jako v Jemenu – narazila na moudré stařečky, které jsem (v domnění, že na ně vyzraju) potajmu vyfotografovala, a oni mi pak s jasnou převahou a šibalským úsměvem ve tváři dali jednoznačně najevo, že po celou dobu dobře věděli, co dělám.

Mnohé etiopské ženy se tváří v tvář evropskému fotografovi ustyzovaly, schovávaly obličej do šátků a závojů a přitom z toho měly ohromnou legraci. Vše ale probíhalo v přátelské atmosféře, bez jakéhokoliv náznaku záště či projevů nesnášenlivosti.