Věční poutníci

Zvířata migrují na naší planetě odedávna. Přítomnost lidí je sice už mnohde vytlačila z jejich tradičních tras, stále však existují i místa, kde se jejich pravidelné putování odehrává stejně jako před staletími. Jedním z nich je keňská přírodní rezervace Masai Mara. Na přelomu července a srpna se Masai Mara stává místem shromáždění statisícových stád pakoňů, zeber a gazel, která sem dostatek pastvy láká až z tanzanského národního parku Serengeti. Pakoně sice představují pouze jeden z migrujících druhů, svou početností však jednoznačně dominují nad svými souputníky. Stávají se tak hlavními protagonisty dramat, která s sebou každoročně tato (až 4500 km dlouhá) pouť přináší. Prubířským kamenem jejich úspěchu je těsně před cílem řeka Mara. Její překročení znamená výzvu nejen pro zvířata, ale i pro fotografy, kterým se tak otevírá možnost zachytit odvěký boj o přežití v jeho nejsyrovější podobě. Článek je současně pozvánkou na stánek FotoAparátu.cz na Interkameře v Praze v pátek 15.dubna ve Veletržním paláci, kde Vám Vašek Šilha promítne své fotografie z přírodní rezervace Masai Mara.

Důležitou roli hrají také stávající světelné podmínky. Ideální, měkké světlo panuje v Masai Mara pouze po omezenou dobu ráno a večer. Bohužel, právě v tomto čase se zvířata k přechodu řeky odhodlají jen málokdy. Obvykle dávají přednost časným odpoledním hodinám, kdy bývá největší horko, které je samo o sobě dostatečným argumentem pro vstup do chladivých vod řeky. Ostré, přímé slunce, které v těchto hodinách většinou panuje, však dává výsledným fotografiím poněkud plochý rozměr. Mnohem lepší podmínky v těchto případech vytvářela polojasná či dokonce zamračená obloha, kdy se mi také podařilo nafotit nejzdařilejší snímky.

Svou roli, pokud jde o to, zda se pakoně k přechodu řeky vůbec odhodlají, hrají také sami návštěvníci rezervace. Jedním z důležitých pravidel platících v Maasai Mara je zákaz opouštět vozidlo. V případě, že je toto pravidlo dodržováno, znamená nesporný přínos pro všechny zúčastněné. Většina zvířat v rezervaci si již na automobily zvykla jako na nedílnou součást krajiny a jejich úniková vzdálenost, kterou si před vozy zachovávají, bývá většinou minimální. Naprosto jiná situace však nastane, když se nějaký návštěvník rozhodne z vozu vystoupit. Představte si, že již několik hodin pozorujete v rozpáleném voze shromažďující se pakoně. Už, už se zdá, že vaše trpělivost vynese ovoce, když vedle náhle zastaví vůz, jehož posádka se na pozadí rýsujícího se divadla rozhodne uspořádat si piknik. Úsilí všech, kdo stejně jako vy po dlouhé hodiny čekali na břehu řeky, je tak během vteřiny zmařeno. Nelze se tedy divit, že se pak původci splašeného úprku pakoňů ocitají často v přímém ohrožení a nemám teď na mysli pouze možný útok ze strany některého z nebezpečných druhů zvířat.

V přehledu podmínek nezbytných k úspěšnému fotografování v africké divočině, nelze samozřejmě vynechat vhodné vybavení. Během své cesty jsem nejčastěji používal Canon 10 D s objektivem 100–400 mm L IS a vzhledem k tomu, že zvířata byla obvykle nadosah, jsem byl s tímto vybavením po většinu času spokojen. Nicméně i těch několik případů, kdy jsem díky nedostačující technice na některé snímky jednoduše „nedosáhl“, mne přimělo pořídit si objektiv 2, 8/ 300 mm L IS, který spolu s telekonvertorem 2× nabízí při přičtení koeficientu 1,6 velmi užitečných 960 mm. Vzhledem k omezenému místu ve voze, které v podstatě znemožňuje použití stativu, se mi také velmi osvědčil malý vak naplněný rýží (popř. pískem), který sloužil jako lehce přemístitelná, stabilizační podložka pro tělo fotoaparátu.

Závěrem lze říci, že i přes atraktivitu tématu a přítomnost velkého množství zvířat, obnáší fotografování v Africe 99% času stráveného nekonečnými přesuny nebo čekáním na místě. Na konci dne se přihlásí bolavé tělo, rozlámané jízdou po neexistujících cestách, nutnost očistit špinavé svršky, na které se během vyprošťování vozu uvízlého v bahně nalepily tuny bláta, únava z náročného dne, který začal ještě za tmy a marné pokusy zbavit fotografické nádobíčko všudypřítomného prachu. Žaludek si postupně zvykne na převážně studenou stravu, kterou ti, kteří nechtějí v rezervaci promarnit ani minutu, konzumují v kodrcající se, rozpálené, plechové piksle, namísto aby se (jako většina rozumnějších návštěvníků Maasai Mara ) vrátili v době jídla na základnu. Zda je takové úsilí nakonec dostatečně vyváženo radostí nad několika povedenými snímky, záleží na úhlu pohledu každého jednotlivce. Pokud jde o mne, i když jsem se občas také nevyhnul pocitu, že si ode mne Maasai Mara v některých chvílích bere víc, než mi právě nabízí, vím s naprostou jistotou, že mi bude vždy stát za to, se sem pro těch několik vzácných okamžiků znovu vracet.

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Milan Vins
    Milan Vins
    09.04.2005 17:41

    Skvelej clanek, co napsat vic. Snad jen diky...

  • Václav Šilha
    Václav Šilha
    Autor
    11.04.2005 08:42

    Děkuji moc za Vaše komentáře a doufám, že i články a fotografie z budoucích cest po Africe Vás zaujmou.
    Díky Vašek Šilha

  • Jiri Neuschl
    Jiri Neuschl
    11.04.2005 19:47

    Nádherné ! Jen tak dále.

  • Fotograf 14
    Fotograf 14
    16.04.2005 11:48

    Václave, napsaný to máš moc hezky...
    ;o))

  • Jan Veber
    Jan Veber
    25.04.2005 09:58

    Výborné! článek i fotografie! Také používám vámi popisovanou sestavu Canon 10D+ EF 100-400 L IS a jsem s ní velice spokojen!
    Jan Veber

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (13)

Tisknout článek

Tip na článek

BAREVNÉ SOUZNĚNÍ, 15. DÍL, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO
BAREVNÉ SOUZNĚNÍ, 15. DÍL, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO

Pat­náctý díl se­ri­álu „Škola barvy od Mi­s­tra Jana Po­hrib­ného“ je vě­no­ván té­matu BA­REVNÉ SOUZNĚNÍ.

Cvi­čení: Vy­tvořte kre­a­tivní pří­klad ana­lo­gické har­mo­nie – tedy ba­rev, které jsou sou­se­dící.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram