Vícenásobný osvit papíru

Montáž pomocí vícenásobného osvitu fotografického papíru je opakem sendviče, kdy pod zvětšovákem exponujeme jeden papír postupně několika různými motivy. Můžeme tak v klasické komoře vytvořit prakticky libovolnou kompozici. Nevýhodou však může být značný odpad. O tom, jak na to, se dočtete v následujícím článku.

S jídlem roste chuť

Pokud vás hrátky v komoře „chytí“, rychle si osvojíte pár „fíglů“. Chcete-li mít přechod mezi motivy co možná nejpozvolnější, je třeba držet masku nebo ruce co nejblíž objektivu, naopak pro ostrý přechod je potřeba maskovat až těsně nad papírem a masku vystřihnout až filigránsky přesně. Časem také přijdete na to, že první pokus nevyjde téměř nikdy, a proto jej začnete pojímat jako generální zkoušku. Ušetříte tak nervy a koneckonců i čas. Zjistit výsledné zčernání v místech, kde se oba negativy překrývají, lze totiž až při montáži celého motivu. Také tonální poměr obou motivů se naplno projeví až při celkové kompozici. Na papíru prostě neušetříte.

Určitě začnete časem pošilhávat také po složitějších kompozicích z více negativů, nebo si budete chtít vyzkoušet kombinaci několika osvitů se sendvičem. Že je to v principu snadné (po předchozích zkušenostech se přece několika komplikací navíc nezaleknete), lze ukázat na fotografii Stín. Základním motivem je sendvič podexponovaného dívčího aktu a kmene stromu, který je na papír exponován jako první. Druhá expozice je tvořena kontrastním záběrem okraje velké louže těsně po dešti, takže světlá obloha se zrcadlí nejen ve vodě, ale také na mokrých „kočičích hlavách“ a kamení. Kompozici uzavírá detail podloubí.

Podobně vznikla i fotografie Mrazivá. Sendvič tmavé tváře na bílém pozadí a makrosnímku ledových krystalků je doplněn negativem stínů světla, které na bílé zdi vykreslila stolní lampa. Černý klín jsem pak vytvořil tak, že jsem celou montáž překryl černým papírem s vytrženou výsečí, zatížil sklem a na chvíli rozsvítil normální žárovku. Proč zmiňuji právě tento motiv?

Ke zdařilé montáži je totiž potřeba nejen trpělivost, pečlivost a zručnost při práci v komoře, ale i stejná (ne-li větší) dávka fantazie a chuti zkoušet něco nového, experimentovat. O tom, co všechno lze klasickou technologií smontovat, si ještě povíme v závěrečném díle této minisérie.

P.S. Pokud jsem tentokrát zklamal příznivce počítačových úprav, tak se omlouvám. Věřím však, že základní návod našli v minulém díle a dnešní metoda se pro ně liší jen tím, že místo prolínání zesvětlením zvolí ztmavení, případně násobení montovaných vrstev. Pro majitele obou technologií pak tip na závěr: Zkuste si udělat jednu kompozici v komoře i na obrazovce. Převedete-li „ruční práci“ do počítače, všichni ji budou hodnotit lépe, než vedle stojící digitální dílko, ale jen vy budete vědět, která je která.