Fotografická montáž

Montáž patří mezi nejstarší fotografické disciplíny. Dlouhá desetiletí však patřila především do hájemství vyspělých a technicky zdatných tvůrců. Rozvoj digitalizace zpracování obrazu ji však přiblížil doslova širokým masám. Následující článek nabízí všem zájemcům stručný návod, jak takovou montáž „vyrobit“ ať už v komoře pod zvětšovákem nebo na obrazovce počítače (věřím, že půjde-li vývoj digitálních aparátů vpřed stejnou rychlostí, jako dosud, brzy se dočkáme možnosti montovat fotografie přímo v přístroji).

Historie napoví

K čemu všemu může fotografická montáž sloužit, osvětlí nejlépe krátký exkurz do historie. Sotva fotografie dorostla věku dospělosti, obhajoval montáž čelný představitel piktorialismu Henry Peach Robinson slovy: „Fotograf je povinen vyhnout se obyčejnosti, prostotě a ošklivosti a své objekty zušlechťovat. Je povinen vyhnout se nevhodným tvarům a upravit to, co je nemalebné“. Jeho fotografie vznikaly jako předem důkladně režírované jevištní scény, jejichž jednotlivé části umělec postupně nasnímal a dílčí fotografie pak lepil na předem připravené pozadí. Po zaretušování přechodů obraz znovu přefotografoval a takto prezentoval veřejnosti.

Rozměrné dílo Dva způsoby života dalšího představitele viktoriánského piktorialismu Oscara Gustaveho Rejlandera bylo složeno dokonce ze třiceti dílčích fotografií. Po jeho prezentaci na výstavě soudobého umění v Manchesteru ho v roce 1857 zakoupila královna Viktorie pro svého muže, prince Alberta. Pro fotografii to byl důkaz, že tento nový způsob zobrazování může směle konkurovat zavedeným uměleckým technikám.

Zcela jiné pohnutky vedly k využití fotografické montáže další pomazanou hlavu. Poté, co se v roce 1889 korunní princ rakousko-uherské monarchie Rudolf zastřelil spolu se svou sedmnáctiletou milenkou, nechal jej jeho otec František Josef II. „vyretušovat“ z rodinné fotografie. Případy, kdy museli nepohodlné tváře dodatečně mizet z blízkosti mocných, přitom nebyly v historii výjimečné.

Také jedna z nejznámějších dokumentárních fotografií z bojišť 2. světové války je vlastně montáž. Když historikové našli originální negativ snímku Rusa Dmitrije Baltermance Hoře, uviděli, že obloha je čistě bílá, zatímco fotografii znal celý svět rámovanou těžkými mračny.

Postupné uvolňování morálky v poválečných letech přineslo do výtvarné fotografie doslova masivní nástup tvůrců, kteří se fotografickou montáží zabývali. Vzpomeňme například Jihoafričana Sama Haskinse, jenž nasadil novou laťku v žánru glamour a jehož montáže, zdůrazňující kontrast ženského těla s neobvyklými artefakty, se staly pro mnohé nepřekonatelným vzorem.

I na domácí scéně se v poválečném období objevili tvůrci, kteří se na veřejnosti etablovali jako mistři montáže. Především surrealistické obrazy Jana Šplíchala a Jiřího Škocha dosáhly světové proslulosti. Montáži se však nevyhýbali ani takoví fotografové, jako Jan Saudek, Karol Kállay,Vladimír Židlický, Taras Kuščinskyj, Milota Havránková, Peter Župník a řada dalších.

Jak na to

Ať už si pro své pokusy vyberete kteroukoliv metodu a téma fotografie, ze zkušenosti mohu říci, že pro dobrý výsledek není zdaleka nejdůležitější použitá technika, ale především fantazie, kreativita, chuť spojovat zdánlivě neslučitelné a nebát se experimentovat. Pro začátek není vůbec ostuda, když budete kopírovat některého známého autora. Začínali tak mnozí a i na vysokých uměleckých školách se začíná kopírováním technik starých mistrů. Jen je to pak při prezentaci díla potřeba uvést.

Příznivci klasické fotografie zůstanou zřejmě u černobílého materiálu, protože barevný je drahý a navíc neumožňuje prožívat to napětí, kdy z vývojky začínají prosvítat první obrysy jejich dílka. V případě montáže v počítači je samozřejmě možno pracovat jsk s černobílými tak barevnými snímky, vzájemně je kombinovat nebo používat otónované černobílé obrazy a jejich kombinace.

Sendvič

Jednou ze základních technik fotomontáže je sendvič. Jde vlastně o kopírování či zvětšování dvou a více negativů položených přes sebe. Při digitálním zpracování obrazu můžeme za sendvič označit snímek, který vznikl v bitmapovém editoru jako sloučení zesvětlujících vrstev.

Pro montáž pod zvětšovákem je vhodné volit méně kryté, lehce podexponované negativy, případně negativy s velkou plochou bez kresby. Nezapomínejme, že žádná podložka není zcela průhledná a položíme-li na sebe tři podexponované negativy, výsledné ztmavení je i tak dost silné. Musíme také počítat s použitím větších clonových čísel, jinak by mohl být obraz z některého filmu vlivem malé hloubky ostrosti neostrý. Proto je dobré pořídit si silnou žárovku (ve svém Magnifaxu mám 500 W) a pracovat s co největší plochou negativů, aby byl světelný kužel co nejužší a tím nejintenzivnější. Velká plocha je výhodná i pro manipulaci s negativy, protože několik málo milimetrů v hlavě zvětšováku dělá až několik centimetrů na papíře. Ideální je střední formát. Málokdy se totiž podaří využít celou plochu všech použitých filmů a výřez z kinofilmu je pro formát větší než 18×24 cm prostě málo. Při práci je potřeba dbát maximální čistoty, neboť počtem použitých negativů se zvyšuje riziko zanesení prachu mezi jednotlivé vrstvy a výsledné stopy se pak špatně retušují.