Panoramatický dokument? Proč ne.

Panoramatický formát fotografie se díky digitální technologii stal dostupný všem, kteří o toto dříve poměrně nezvyklé zobrazení skutečnosti projeví zájem. Stačí si pořídit jen trochu výkonný digitální aparát, počítač, potřebný software a vznik zajímavých fotografií je pak už otázkou několika minut. I dokumentární snímek lze vytvořit tímto způsobem, ale půjde vlastně o pseudodokument, protože situace na výsledném obraze je vlastně kompilací situací nastavších ve dvou či více různých okamžicích.

„Pravověrní“ fotografové však nad takovými snímky mohou „ohrnout nos“, neboť to pravé panorama může podle nich vzniknout jen jako fotografie z panoramatického přístroje. I autoři těchto záběrů se však zaměřovali a zaměřují téměř výhradně na krajinářskou fotografii a fotografii architektury. Jak však vyplyne z následujících řádků, může být panoramatický formát vhodný i pro snímky dokumentární či reportážní. Stačí si dostatečně uvědomit přednosti a nedostatky přístroje, vybrat odpovídající téma a fotografovat. Výsledky mohou být velmi příjemně překvapivé.

Čím na to

Na trhu, především v solidních bazarech nebo na inzerát, lze dnes pořídit hned několik typů panoramatických aparátů různého stáří i kvality nejen na kinofilm, ale v menší míře také na klasický svitkový film. Jednoznačně nejrozšířenějším a cenově nejdostupnějším je přitom kovový Horizont z produkce bývalého Sovětského svazu a jeho plastový nástupce Horizon 202. Protože naprostá většina zájemců o panoramatické fotografování sáhne právě po jednom z nich, budu se věnovat především jim (příznivci značky Hasselblad či Noble a dalších nechť prominou).

Oba typy jsou konstrukčně téměř shodné. Panoramatického zobrazení se dosahuje pohybem širokoúhlého objektivu (28 mm) po půlkruhové dráze, přičemž obraz se vykreslí na kinofilm vedený po válcové ploše uvnitř aparátu. Závěrka je štěrbinová, objektiv jednoduchý a nepříliš světelný fix-focus, tedy bez možnosti zaostřování. Jeho optická kvalita je také pouze průměrná, díky poměrně malému zvětšování panoramatického formátu to však není příliš na závadu. Při zvětšení, při němž bychom ze standardního formátu 36×24mm získali zvětšeninu 24×18 cm, totiž dostaneme z panoramatického formátu 58×24 mm fotografii o šířce (nebo výšce) bezmála 40 cm. Z vlastní zkušennosti vím, že nekvalita objektivu se přitom výrazněji projevuje až při formátu větším než 50×20 cm.

Co se filmů týká, je nutno si uvědomit, že dokument zpravidla vyžaduje fotografovat zblízka pohybující se osoby. Je proto nutno maximálně clonit, aby i fix-focus poskytl dostatečnou ostrost, a používat dostatečně rychlý čas. Po několika pokusech s různými značkami mohu jako nejlepší směle označit běžný Ilford Pan 400. Je dostatečně citlivý, aby jej při špatných světelných podmínkách šlo (při malé úpravě vyvolání) exponovat jako ISO 800, má dostatečně jemné zrno a díky svému nižšímu kontrastu poskytuje za slunečného počasí kresbu ve světlech i stínech. Jistě, ještě lepších výsledků lze dosáhnout např. Na Ilford Deltu nebo HP, ale tyto materiály jsou cenově někde jinde. Při dokumentu totiž platí, že filmem šetřit nelze a odpad je v porovnání s krajinářskou fotografií nepoměrně větší.

Fotografování na barvu je pak pro průměrného jedince téměř finanční sebevraždou, protože minilab formát 24×58 nenazvětšuje a ruční zpracování barevného filmu je dnes už celkem luxusní záležitostí. Jedinou schůdnou možností je pořídit si kvalitní scaner pro snímání průhledných předloh (minimálně 4800 dpi v obou směrech) a fotografie zvětšovat v digitálním labu.

Co fotografovat

Vhodné téma pro fotografování nalezneme nejlépe tak, že si uvědomíme přednosti a nedostatky aparátu, tedy především široké ohnisko a extrémní úhel „pohledu“. Při cloně 16 vychází hloubka ostrosti přibližně od dvou metrů do nekonečna. Bylo by proto určitě zbytečné pokoušet se zachytit jednotlivé detaily osob v davu a vůbec vše, k čemu je ideální dlouhé sklo a malá hloubka ostrosti. Jako ryba ve vodě se budete naopak s Horizontem na krku cítit všude tam, kde je mnoho lidí rozptýleno na větším prostoru. Tedy nejrůznější shromáždění, demonstrace, pouliční snímky, zákulisí sportovních událostí a podobně. V případě, že se jedná o větší a především dobře osvětlené prostory, nemusíme se bát experimentovat ani v interiéru (zvlášť zde však pozor: závěrka je skutečně hlučná, téměř rachotí!).

Po jednom nebo dvou naexponovaných (a vyvolaných) filmech si uvědomíme, co za zbraň máme v ruce (nebo na krku). Osoby, které jsou sice velmi blízko, avšak nemíříme na ně objektivem, si vůbec neuvědomí, že by mohly být fotografovány, a proto se chovají naprosto přirozeně. Můžeme tak splynout s davem a v klidu „lovit“ opravdové momentky, které bychom klasickým aparátem pořídili jen těžko.

Je však dobré si to uvědomit a nezneužívat tohoto „momentu překvapení“, neboť bychom se mohli dostat do konfliktu nejen s morálkou a potažmo s fotografovanou osobou (v horším případě její paží), ale i se zákony. Jedna ze zásad, kterou napsal kdysi jeden dokumentarista (opravdu už nevím kdo) zní, že fotograf by si měl vždy a všude počínat tak, aby se mohl kdykoliv bez obav vracet.