Indonésie

Z Bali plujeme zpět na Jávu. Po patnácti hodinách na cestě, převážně vlakem, přijíždíme do města Yogyakarta, pronajímáme si auto s řidičem a jedeme k hinduistickému chrámu Prambanan. Cestou se snažíme najít nějakou restauraci nebo jídelnu, kde bychom si dali jídlo. Protože je ramadan a muslimové od slunce východu do západu nejí, stává se téměř celodenní hladovění pro nás běžné. Naštěstí nacházíme malý warung (indonéská jídelna), kde nám udělají skvělou rýži. Už nasycení si prohlédneme chrám. Zrovna tak největší buddhistický chrám na světě Borobudur, na který se vydáváme hned druhý den za svítání. V tuto denní dobu je tu klid a já si vychutnávám atmosféru, která čiší z kamenných Budhů, hledících už několik tisíciletí do krajiny.

Hned potom nasedáme na autobus a odjíždíme k poslednímu cíli naší cesty – náhorní plošině Dieng. Je tu plno sopečných výduchů, sirných jezírek a taky nejvýše položená vesnice na Jávě. A opět políčka rodící převážně brambory. Posledních pár dnů strávíme v hlavním městě Jakartě, nakupujeme suvenýry, nic moc jiného se tu dělat nedá. Muzea za moc nestojí, v ulicích je plno špíny.

V Indonésii se kromě nádherné a různorodé přírody setkáte s moc milými lidmi. Jejich tváře jsou odlišné, podle toho, ve které části Indonésie se nacházíte. Například ženy na ostrově Selayar jsou vysoké (oproti ostatním Indonésanům), tváře mají spíš jako Afričanky. Hodně zážitků vám zaručí cestování běžnými dopravními prostředky. Autobusy jsou většinou přecpané lidmi, někdy i zvířectvem, bramborami...­..cestující sedí kolem řidiče, na schůdkách a do uliček se po naplnění normálních sedadel přidávají sedadla zasunovací. Takže jsem takto jednou seděla na nástupním schůdku s dalšíma dvěma Indonésankama, na klíně jsem měla něčí mimino, které jsem přidržovala jednou rukou a druhou jsem si držela bágl zapřený o přední sklo autobusu. Ale ani v takovýchto situacích si nikdo nenadává, všichni se snaží být ohleduplní, zavazadla cestujících vám putují různě nad hlavou a skončí tam, kde je zrovna nějaké místečko a majitel se při vystupování z autobusu zase se všemi svými věcmi shledá. Je to možná proto, že lidé jsou v této zemi vesměs chudobní a nemají důvod se ještě navzájem ochuzovat.