Skorec vodní

Po dvoudenní odmlce jsem časně ráno přijel na lokalitu. Postavil jsem kryt. Nainstaloval fotoaparát. A protože bylo ještě šero, trošku jsem se oddal snění. Po nějaké době začalo na východě rudnout nebe, sluníčko se připravovalo na svoji další pozemskou pouť. Ještě před východem slunce se začali budit první ptáci a jejich veselý zpěv spolu s vycházejícím sluncem navodil atmosféru krásného jarního rána.

Moje mysl se však počala soustřeďovat na cíl, za kterým jsem sem vlastně přišel a to byli skorci. Jejich aktivita při krmení mladých začíná poměrně brzy. Při dnešním pozorování bylo ale zase vidět pouze jednoho z ptáků, jak zalétá s krmením do hnízda pod břehem. To už bylo opravdu divné, nicméně jsem pozoroval krmícího ptáka a nad druhým jsem moc nepřemýšlel. Pták si po chvíli na můj kryt zvykl a začal sedat na kameny přesně tam, kde jsem potřeboval. Z nich se pak vrhal do vody, aby s plným zobákem chrostíků, různých drobných vodních živočichů, ale i s malinkou rybičkou zalétl nakrmit mladé. Fotografovat ještě nešlo, sluníčko se schovávalo za les a jeho paprsky se zatím nedostaly do míst, kde jsem čekal a kde létal skorec. Čas se doslova vlekl. Proseděl jsem asi další hodinu, než sluneční louče začaly dosahovat na potok. Skorec sedal před kryt, jako by tam snad ani nebyl. Nebral ho vůbec na vědomí a já mohl pěkně z blízka pozorovat jeho lovecké umění. Často jsem na tohle divadlo hleděl přes hledáček fotoaparátu, ale světla ještě bylo málo.

Konečně jsem se dočkal. Slunce se vyhouplo nad les a ozářilo celý potok. Na zmáčknutí spouště jsem však musel ještě chvíli čekat. Pták poletoval a lovil kolem mne, ale bylo to všechno tak rychlé, že nešel vyfotografovat. Teď! Teď přilétl na kámen před kryt, na chviličku se zastavil. Cvak! Jeden snímek. Pták seskočil mezi kameny pro další potravu. S plným zobákem odletěl na hnízdo. Pár sekund a už se zase vrací. Letí kolem krytu proti proudu potoka. Ve stejný okamžik se přes ozářené plátno krytu mihl temný stín a ozvalo se táhlé, husí kůži nahánějící pískání, které za pár sekund zaniklo.

Pták se s potravou nevracel. Pomalu jsem si dával dohromady všechny souvislosti. Zmizení jednoho z ptáků, stín přelétnuvší kryt, pískot … Začalo se mi rozjasňovat. Nějaký dravec, krahujec nebo jestřáb, připravil o život postupně oba ptáky. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jiskřička naděje stále doutnala, ale i ta po dvouhodinovém čekání v krytu a vyhlížení krmícího ptáka, vyhasla. Bez nálady jsem opustil kryt a vydal se potokem proti proudu, jestli nenajdu nějaké stopy po nerovném zápasu. Po chvíli hledání, několik desítek metrů od krytu, jsem na jednom z balvanů našel pár tmavých pírek a několik kapek krve.

Tak skončila jedna rodina skorců. Mladé z hnízda, i kdybych vysvobodil, o čemž velice pochybuji, protože bych musel rozkopat břeh a při tom by mohlo hnízdo spadnout do vody, bych nemohl zachránit. Nesehnal bych pro ně potřebou potravu. Tak už to v přírodě chodí. Smrt jednoho, aby druhý mohl žít. Tím skončilo jedno moje fotografování skorců, které tak slibně začalo. Věřím, že tento krásný potok příští rok objeví jiný pár skorců, aby zde, s větším štěstím, uvedli do života další generaci těchto krásných ptáků.