PhotoHint - Kompenzace, zámek a plocha měření expozice

Pokud jste zkušení fotografové, kteří svůj přístroj ovládají s přesností koncertního virtuóza, možná dnešní článek nebude úplně pro vás. Ale ne každý, kdo vezme do ruky zrcadlovku, hned ví, co a jak nastavit a pokud ano, jak to vlastně funguje.

Mezi takovéto nejasnosti patří i ovlivnění expozice (tedy výsledného jasu snímku) pomocí tří „nepřímých“ nastavení – kompenzace expozice, zámku expozice a změny plochy měření expozice.

Jsou to jedny z nejzákladnějších nastavení, které fotoaparát nabízí a jejich zvládnutí rozšíří možností práce s fotopřístrojem několikanásobně. Povíme si o nich víc.

Nejprve však – z čeho se skládá nastavení expozice?

Ze čtyř faktorů:

1. Světlo, které máme k dispozici
   
2. Citlivost (ISO)
   
3. Čas
   
4. Clona

Všechny tyto faktory buď můžeme nastavit sami, nebo jejich nastavení nechat na automatu. Jak víme, v režimu P (program) nastavuje fotoaparát čas i clonu sám, ISO je volitelné (buď my, nebo automat). Režim A (Av, priorita clony) znamená, že nastavujeme sami clonu a přístroj vybírá čas (ISO opět volitelně) a v režimu S (Tv, priorita času) je to naopak – my stanovíme čas a fotoaparát clonu. ISO – opět volitelné. Teprve v režimu M (manuál) můžeme nastavovat sami všechno. Obvykle dokonce musíme, jen některé přístroje nabízejí i v tomto režimu ISO nastavitelné na automat.

Když chceme dosáhnout správné expozice, máme tomu mnoho různých kombinací těchto tří faktorů. Pokud fotíme v jakémkoliv režimu kromě M, naopak se automat postará o to, aby byl výsledek pokud možno stále stejný.

Tento kýžený výsledek je pro automat neutrální expozice - ani moc tmavá, ani moc světlá. Snaží se jí dosáhnout poměrně jednoduše: změří světlost snímku a nastaví vše co může tak, aby vyšla středně světlá expozice (tedy aby byla fotka z hlediska jasu v průměru středně šedá). Takto se to projeví na fotografii a histogramu:

Objekt je černo-bílý, pozadí šedé, expozice na středně šedou tedy funguje – histogram má tvar kopečku 

Ne vždy ale tato metoda funguje. Podívejte se na fotku níže:

Histogram opět říká, že je „tak akorát“, ale nám tak nepřipadá – připadá nám tmavá. No jistě, sníh totiž není šedivý. Je bílý, a měl by tak být z hlediska automatu vlastně přeex­ponovaný. Jenže to on neví a je tedy na nás, abychom ho přemluvili. Máme tři základní možnosti.

Kompenzace expozice

Vlastně fotoaparátu říkám „dělej fotky světlejší/tmavší“. O kolik mu pak určujeme v krocích EV (Exposure Value). Jeden krok = dvojnásobný rozdíl ve světlosti fotky (+1EV = 2×, +2EV = 4×, +3EV = 8×… a naopak –1EV bude poloviční jas atd.)

Výsledek u fotky výše po použití korekce o +1EV:

Platí pravidlo, že fotografujeme-li scény světlé (sníh, pláž, bílá zeď), je třeba použít kompenzaci do plusu. Automat totiž světlé věci rád podexponovává. Naopak fotografujeme li scény převážně tmavé (noční scény, černé pozadí…), bude se hodit kompenzace do mínusu. Jinak by je naopak automat s chutí přeexponoval.

Kompenzaci expozice dnes najdete na každém fotoaparátu – mají ji i mobily. Nastavovat lze obvykle i po jemnějších krocích, než jsou celé EV, obvykle po 1/3. Některé fotoaparáty klasické tlačítko +/- nahrazují dedikovaným voličem:

Důležité je si uvědomit, že fotopřístroj při použití této funkce nepoužívá ani černou magii, ani softwarové triky. Zkrátka změní buď čas, clonu nebo ISO tak, aby splnil vaše přání. Parametr ke změně se vybere na základě režimu. V P tak může hýbat jak s clonou, tak s časem (či ISO je li na „auto“, co si vybere záleží na nastavení od výrobce a zvolené programové křivce), v A/Av může hýbat s časem (či opět ISO) a v S/Tv pak s clonou (a ISO). A co v M? Tam to nepůjde – protože nastavujeme vše sami, fotoaparát nemá s čím hýbat. Výjimku opět tvoří fotoaparáty s Auto ISO v M – pak je kompenzace expozice možná a přístroj bude přenastavovat ISO. Kompenzace také přestane fungovat, dorazil li přístroj na svá limitní nastavení (např. nejnižší clona, maximální ISO a čas nastavený pevně v S/Tv způsobí, že nastavení komp. exp. do + neudělá nic).

Zámek expozice

Hledíme-li do hledáčku či na displej fotoaparátu můžeme pozorovat, jak se v závislosti na změně scény mění v polo- a automatických režimech i expoziční údaje. Může se však stát, že se nám nějaké expoziční údaje líbí (výsledná expozice nám vyhovuje), ale při změně kompozice nám je fotoaparát přepíše novými. Třeba fotíme portrét v protisvětle – zaostříme si prostředním bodem, pak překomponujeme, abychom dostali portrétovanou osobu do zlatého řezu, ale ouha! Fotoaparát zareaguje na sluníčko, které nám tím vklouzlo do záběru, a expozici sníží. Místo portrétované osoby máme siluetu.

Kdyby tak šlo nechat expoziční údaje, které fotoaparát změřil bez sluníčka, pak by to bylo v pohodě… takto nevíme, o kolik nastavit korekci expozice, abychom expozici vyrovnali…

Ono to samozřejmě jde! Je k tomu funkce „Zámek expozice“, která má 1000+1 použití a uvedený příklad výše je jen jedno z nich. Na svém fotoaparátu ji najdete pod zkratkou AE-L nebo u Canonu pod symbolem *. Tlačítko se obvykle nachází umístěné tak, aby šlo pohodlně stisknout palcem.

Princip je jednoduchý – stisknutí tlačítka vypne expozimetr a nechá po nějakou dobu stejné expoziční údaje, ať s fotoaparátem děláme cokoliv. Po jak dlouhou dobu záleží na značce a modelu – u Canonu je to než se sám odpojí expozimetr (ve výchozím stavu asi 8 vteřin). Po následném probuzení už zase měří. Pokud „hvězdičku“ zmáčkneme mezitím znova, expoziční údaje se nám dle expozimetru aktualizují. U jiných přístrojů to funguje tak, že musíme buď tlačítko po celou dobu držet, nebo ho prvním stiskem zapneme a druhým pak opět vypneme. Někde je to i volitelné (např. moje Sony a7 to tak má, preferuji druhý způsob).

Využít AE-L lze i v případě, kdy potřebujeme rychlou kompenzaci expozice a nechceme se jejím nastavováním zdržovat: při fotografování světlého objektu si zamkneme expozici na tmavší část scény – tím expozici světlého objektu projasníme, a naopak.

Prostě a jednoduše, tam, kde používáme postup „zaostřit-překomponovat-vyfotit“ se zámek expozice hodí.

Vlastně se dá říci, že ho kolikrát používáme, ani o tom nevíme. Jak to? Většina přístrojů má zámek expozice spřažen s tlačítkem spouště. Po jeho zmáčknutí do poloviny se expozice uzamkne. Pro přesnější práci s touto funkcí ale doporučuji si zámek expozice na spoušti v nastavení zrušit (pokročilé přístroje jako DSLR a pod. to umožňují) a používat dedikované tlačítko.

Plocha měření

Jak již jsme uvedli dříve, fotoaparát se snaží, aby měřená scéna byla v průměru středně šedá. Ale co když expozimetr způsobuje takové pře- nebo podexpozice, že si už nedokážeme pomoci ani kompenzací? Nebo když potřebujeme nastavit expozici přesně na nějaký objekt na scéně, ale scéna je větší a – bohužel pro přesnost expozice – jasově odlišná?

Je to chvíle, kdy musíme automatiku opustit a přepnout do onoho obávaného režimu M? Sice to tak být může, ale nemusí – nevyčerpali jsme ještě všechny své zbraně.

Tou třetí je změnit fotoaparátu plochu měření. Vadí nám, že má scéna jiný jas pozadí, než kýžený objekt, což mate expozimetr? Neměřme tedy celou scénu…

Můžeme měřit kromě celé scény (poměrové měření, matrix, ESP…) jen její střed (středové, se zdůrazněným středem…) nebo jen malou část scény (bodové).

Každý výrobce sice implementuje změnu plochy měření maličko jinak (různé způsoby vyhodnocování scény v poměrovém měření, používání středového měření či jen zdůraznění středu, různá velikost plochy bodového měření atd.), ale princip je stejný. Základní režimy jsou:

1) Poměrové (maticové, vícebodové, ESP měření) průměruje jas celé scény, ale je „chytré“ – snaží se zjistit, co je na scéně důležité, a tomu přiřadit vyšší prioritu. Například dle vybraného bodu ostření. To je dobré vědět – pokud ostříme na tmavší část scény, bude hodnota expozice vyšší (světlejší), pokud ostříme na světlou část scény, bude hodnota expozice nižší (tmavší). Ideální výchozí režim.

2) Středové měření či se zdůrazněným středem vynechává z měření okrajové části scény, a to buď zcela (středové) nebo částečně (se zdůrazněným středem). Měření tohoto typu je vhodné např.pro portrét před bílým či černým pozadím, aby nám fotoaparát neprůměroval model s pozadím.

3 )Bodové měření pak logicky měří expozici z malé plochy snímku (různé – třeba jen 3% snímku). Je to vhodné tam, kde máme fotografovaný objekt umístěn do plochy s výrazně odlišnou světlostí (měsíc na obloze, bílý květ proti tmavé zemi…). Je velice citlivé. Velice dobře se snoubí s funkcí zámku expozice.

U některých fotoaparátů lze bodové měření brát z místa, kam ostříme (spojeno s ostřícím bodem), u jiných pak výhradně z prostředku scény. V prvním případě je nutno tuto funkci povolit v menu.

A to je v podstatě vše. Zmiňme ještě funkci expozičního bracketingu, která sem principiálně také patří. Jedná se vlastně o automatické nastavování různé kompenzace expozice pro různý počet snímků. Například si nastavíte 3 snímky odtsupňované po 1EV. Nebo 2 snímky odstupňované po 2EV. Záleží na možnostech vašeho přístroje a kýženém výsledku. V prvním případě, pokud necháte výchozí jas středního snímku, dostanete po stisknutí spouště tři fotografie, z nichž jedna bude o 1EV podexponovaná, další bude vyfotografovaná dle měření expozimetru a třetí bude o 1EV přeexponovaná. Co s nimi uděláte, je na vás:-) Buď si třeba vyberete tu nejpovedenější, nebo použijete všechny tři pro tvorbu HDR.

Ještě jedna rada na závěr: všechna zmíněná nastavení mají tu „zákeřnou“ vlastnost, že si je fotoaparát pamatuje i po svém vypnutí (neplatí pouze pro zámek expozice). Budete-li fotografovat přes den na zasněžené sjezdovce, můžete se potom divit, proč jsou všechny fotky z večerní slavnosti tak špatně naexponované. Stačí si zapomenout na fotopřístroji nastavenou kompenzaci expozice „do plus“…