PhotoHint 10: Vyvážení bílé a barevná teplota

Každý měsíc vám přinášíme nový díl fotografického seriálu „PhotoHinty“, článků na úzké téma. Nabídneme jedno fotografické téma a k němu praktické rady a tipy. Celý další měsíc můžete pracovat na pořizování snímků k úkolu, který najdete na konci PhotoHintu. Autory tří snímků s nejlepším nápadem, zpracováním a využitím našeho PhotoHintu vyhlásíme v přespříštím dílu a dostanou od nás malé ocenění.

V minulém PhotoHintu jsme se věnovali charakteru světla. Jedné ze čtyř vlastností světla. Dnes se podíváme na další: barevnou teplotu, někdy nazývanou též teplota chromatičnosti. Ta se udává v Kelvinech (K) a přesná definice zní: „Světlo určité barevné teploty má barvu tepelného záření vydávané absolutně černým tělesem, zahřátým na tuto teplotu.“ Ta vám v praxi moc nepomůže, proto několik praktických informací.

Barevná teplota

Různé světelné zdroje kolem nás mají odlišné poměry jednotlivých barev v rozložení barevného spektra. Jestliže se zvýší teplota „černého tělesa”, zvětší se ve spektru podíl modré složky a podíl červené složky se zmenší. Lidský zrak a hlavně mozek na základě zkušeností přizpůsobuje své vnímání barev barvě světla automaticky. Proto bílý papír budeme vnímat jako bílý venku na slunečním světle i doma při žárovkovém osvětlení. I když i naše oko je schopno rozlišit různé barevné teploty pokud má v zorném poli najednou dvě odlišné. Každodenní typická situace nastává v podvečer, kdy sedíme v místnosti u umělého osvětlení a podíváme se do okna. Světlo se tam jeví jako namodralé. Nebo naopak, pokud jsme venku, světlo v oknech bytů se nám jeví žluté. O tom, jak přesně lidské oko vnímá barvy, by se dal napsat samostatný článek, ale vzhledem k tomu, že fotografy bude spíš zajímat „vnímání“ fotoaparátu, tuto část vypustím.

Pokud bychom za jakýsi standard považovali barevnou teplotu slunečního světla, lze světelné zdroje kolem nás rozdělit na teplejší a studenější. Jen velice orientačně lze světelné zdroje seřadit podle jejich barevné teploty od teplejších (nižší čísla v Kelvinech) po studenější takto:

• 1500 K: světlo svíčky, zápalky
• 2800 K: žárovka (wolframové vlákno)
• 3500 K: východ a západ slunce
• 4000 K: zářivka
• 5500 K: sluneční světlo, blesk
• 6500 K: zataženo, oblačno
• 7500 K: ve stínu
• 10000 K: silně zamračená obloha nebo jen modré nebe bez slunce

Orientačně proto, že i u wolframového vlákna (žárovky) jsou mezi jednotlivými kusy žárovek běžně rozdíly ve stovkách Kelvinů. U zářivek je to ještě složitější, protože některé jsou cíleně upraveny například na barevnou teplotu 6500 K. A u zatažené oblohy mohou být rozdíly i v tisících Kelvinů.

Za docela názorný považuji diagram CIE, kde po okrajích (modře) vidíme číselné hodnoty vlnové délky viditelného spektra v nanometrech a uprostřed Planckovou křivku zobrazující barevnou teplotu v Kelvinech. Na tomto grafu je taky dobře vidět, proč většina pokročilejších fotoaparátů a RAW konvertorů umožňuje kromě volby barevné teploty (zjendnodušeně korekce červená-modrá) také jemné doladění mezi zelenou a fialovou barvou.

Vyvážení bílé v praxi

V případě digitálních fotoaparátů, alespoň těch pokročilejších, máme k dispozici pět způsobů pro vyvážení bílé:

1. Automaticky (AWB)

Za jakýsi pokus simulovat lidskou přizpůsobivost na bílou by se dala označit funkce AWB – automatické vyvážení bílé. Pracuje obvykle v rozsahu 3000 – 7000 K a nejpřesnější je většinou uprostřed tohoto rozsahu (denní světlo). Analyzuje celkovou barevnost obrazu (s preferencí světlých odstínů), proto výrazně zkresluje barevnou teplotu u výrazně monochromatických motivů. Nevýhodou také je, že i u stejné barevné teploty v interiéru nebo exteriéru vyhodnotí každou jednotlivou fotografii trochu odlišně – podle skladby barev každého konkrétního snímku. Nepracuje tedy zatím spolehlivě a často je přesnější nastavovat barevnou teplotu fotoaparátu jiným způsobem.

2. Podle piktogramů zobrazujících nejčastější zdroje světla

Piktogramy představují jakési předvolby, které hlavně začínajícím fotografům pomohou v orientaci. Každý piktogram představuje konkrétní hodnotu Kelvinů nejtypičtější pro ten který typ zdroje, který je znázorněn na piktogramu. Vzhledem k výše uvedené relativitě a nepřesnosti barevné teploty jednotlivých zdrojů ne vždy přesné, ale pro začátečníky alespoň orientačně použitelné nastavení.

3. Manuálně na konkrétní hodnotu v Kelvinech

Tato možnost vyžaduje buď změření barevné teploty speciálním přístrojem zvaným kolorimetr a následným nastavením změřené hodnoty na fotoaparátu nebo znalost konkrétní hodnoty barevné teploty například z dokumentace světelného zdroje. Rozsah nastavení je obvykle maximální možný: 2000–10000 K v krokovaní po 100 K. Způsob je poměrně přesný u umělých zdrojů, u kterých se dá přesně zjistit jejich barevná teplota z dokumentace. U slunečního světla bez kolorimetru nepoužitelná metoda.