Cestopis z Laponska

Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel. „Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta. „No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty. Když napsal své 4 místné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě. Všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato by jsme byli na trajektu sami:-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.

Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4 gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Také byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta. Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.

Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou. V divokých vodách Laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké. Nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí, přejezdů i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u Norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam.

Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy naviděnou. Petr Šigut, 5. 8. 2006