Cestování australskými pouštěmi, díl I.

Úvod

Je těžné v několika větách charakterizovat Austrálii. V porovnání s Evropou je to kontinent „prostorný“, stokrát větší než Česká republika, ale jen s dvojnásobným počtem obyvatel. Je to země rozmanitá, kde najdete hory, pouště, deštné pralesy, korálové útesy i nádherné pláže. Najdete zde lidi s velmi rozdílným přístupem k životu, než jaký znáte ze staré dobré Evropy. Až zde si uvědomíte, jak podobný je život v Rakousku nebo Německu a jak se zásadně odlišuje od Austrálie. Nejvýstižněji lze tento kontinent charakterizovat slovem „jiný“. A snad proto je tak zajímavý a neopakovatelný.

Na následujících několika stranách se s vámi pokusím podělit o zážitky, postřehy a fotografie z cesty, která není v Austrálii zcela obvyklá. Cesta, která vedla pouštěmi po silnicích bez asfaltu, pokrytá jen rudým pískem nebo kameny, kde potkáte jiné vozidlo obvykle dvakrát za den.

V roce 1994 jsem společně se svou manželkou Petrou podnikl cestu kolem Austrálie dlouhou 17000 km trvající 34 dnů. Jednalo se o „malý“ okruh bez Western Australia: Sydney – Canberra – Melbourne – Adelaide – Broken Hill – Coober Pedy – Alice Springs – Halls Creek – Darwin – Cairns – Brisbane – Sydney, kde nejzajímavějším úsekem je cesta z Broken Hill do Halls Creek dlouhá 5343 km, které se budu podrobně věnovat v následujících třech dílech. Na cestě jsme se spoléhali na ruskou technologii, malý terénní vůz Ladu Nivu, kde jsme také po sklopení předních sedadel přespávali. Celá cesta nás stála 2000 australských dolarů, zahrnující benzín (od 70 centů až 1 dolaru za litr), kempy, jídlo, vstupné a opravy auta.

Cena benzínu se pohybovala od 70 australských centů na litr až po 1 dolar v pouštních oblastech. Celkovou průměrnou spotřebu jsme měli 9,5 l/100 km, ale ve velmi těžkých terénech se blížila 15 litrům.

Všechny fotografie byly pořízeny kompaktem Olympus Super-zoom 110 na standardní kinofilm Fuji 100/36.

Nyní jsou již na Fotoaparátu.cz dostupné i následující dva díly seriálu, a to díl druhý a třetí.

Plán cesty – den 1 až 4 – Z Tarlee do Coober Pedy

V prvním dílu procestujeme celkem 2484 km. Cestu začneme a ukončíme v South Australii, kterou na chvíli opustíme návštěvou New South Walsu a Queenslandu. Bude to první setkání s pouští, s cestami bez asfaltu a s minimem dopravy. Asfalt spatříme až čtvrtý den při vjezdu do městečka opálu, Cooper Pedy.

Den 1 – Poprvé „outback“, 776 km (26.7.94 – 0 km)

Trasa Tarlee – Terowie – Broken Hill – Milparinka – Tibooburra

Vstáváme v 7:30 a zjišťujeme, že jsme spali na odpočívadle v Tarlee. Vyrážíme směrem na Broken Hill. Kolem nás je zelená krajina typická pro Victorii a South Australii, která je ovlivněna mořem a občasnými srážkami. V 11:30 projíždíme Terowie, kde se krajina skokově změní na „outback“. Na silnici a okolo ní je mnoho automobily usmrcených klokanů, na mršinách je občas vidět dravé ptáky.

Máme štěstí, vidíme hejno papoušků – bílých korel, musejí jich být stovky. Jsou velmi plaché a hlasitě křičí. Později jsme narazili i na několik pštrosů emu a vidíme první živé klokany. Přejíždíme hranice ze South Australia do New South Wales, do Broken Hill přijíždíme kolem 15:00. Je to hornické městečko, poslední skutečně civilizované místo v následujících několika dnech, kde využíváme poslední možnosti vybrat si peníze v automatu a slušně se najíst u KFC.

V 16:00 vyrážíme směrem na Tibooburru, po několika desítkách kilometrů se asfalt mění na prašnou a hodně rozbitou cestu. Je to trochu k smíchu, na mapě je tato cesta značena jako highway…Vše probíhá bez problému, až po setmění začínají přes cestu přebíhat malí hnědošedí klokani.

Málem bouráme, v sedmdesáti-kilometrové rychlosti vběhnul na cestu párek klokanů a uprostřed se zastavil. Brzdíme těsně před nimi, několik sekund stojí před kapotou a koukají do reflektorů. Podobnou zkušenost máme s králíky (ty ale nekoukaj…), dokonce vidíme na cestě přejetého pštrosa. Naše Láďa (auto) několikrát zazlobila, vynechává motor, ale odvážnému štěstí přeje, uvidíme zítra. Je 21:00, končíme někde pod stromy v Tibooburře.

TIP: Nikdy nejezděte po Austrálii po setmění nebo před svítáním. Šance, že přejedete klokana je téměř stoprocentní, v horším případě to může být pštros nebo kráva, rádi se v noci vyhřívají na teplém asfaltu. Pokud chcete jezdit v noci, používejte bullbar, trubkový rám nahrazující nárazník. Aby byl funkční, musí mít výstužnou boční trubku ukončenou u prahu předních dveří.

Den 2 – Strzelecki track, konečně mimo asfalt, 372 km (27.7.94 – 776 km)

Trasa Tibooburra – Innaminca (Strzelecki track)

Vstáváme v 7:30, bereme benzín za běžnou cenu 80 centů, v 9:00 vyrážíme po Strzelecki tracku na Innamincu. Cesta je dobrá, v polovině cesty po NSW se ale horší, trvá to až na hranice. Uháníme často až stokilometrovou rychlostí, učím se jezdit na písečném podkladu. V jedné zatáčce trochu ubírám plyn, auto okamžitě ustřelí, zastavuji až v křoví. Potkali jsme se poprvé s červeným klokanem „Big red“, často vidíme létat bílo-růžové papoušky.

Obloha je až kýčovitě modrá, bez mráčku vydrží až do Coober Pedy. Všude kolem rudý písek, duny a křoviny. Občas se krajina mění na křovinaté stromy, písek na kamenitý podklad. Přijíždíme na trojmezí NSW, Queenslandu a SA. Je tu benzínka, dva stojany a jeden neoholený Australan ve špinavých džínách a klobouku. O množství zákazníků vypovídá visací zámek na čerpací pistoli, ale benzínu máme zatím dost, tak nečerpáme.

Pokračujeme po SA, cesta je lepší a to i v porovnání s „highway“ mezi Broken Hill a Tibooburrou. Asi 100 km cesty vede po pětimetrových dunách v hlubokém písku, je to jako na horské dráze. Když jedete nahoru, vidíte jen nebe, po zhoupnutí pouze písek. Cesta je široká na jedno auto, a i když auto potkáváme zcela vyjímečně, před vrcholkem každé duny raději troubíme. Nevidíme žádné klokany. Zastavujeme u jedné z velkých dun, děláme malou procházku.

Je 16:00 a vjíždíme do Innaminca. Bereme benzín, je zatím nejdražší, co jsme viděli, 95 centů. Sprchujeme se tu (zadarmo), sprchy jsou na náměstí hned vedle dvou telefonních budek. Ale nebojte se, neztratíte se, u bezínky mi řekli, že minulý týden vzrostl počet obyvatel o 100 %, v místní „nemocnici“ přijali dva pacienty… Láďa dnes zase dvakrát trucovala, ale dala si říct. Cesty jsou prašné, jsme nadýchaní jak horníci, v autě je vše červené od písku.

TIP: Pokud jedete po cestě, které je pokryta jemným pískem, je výborné mít náhon na čtyři kola (4WD). Auto držte v zatáčkách pod plynem, budete je projíždět kontrolovaným smykem. V zatáčce nebrzděte a neubírejte plyn. Nezapomeňte šetřit na nové gumy!!!

Den 3 – Cordillo track a Stony desert, 743 km (28.7.94 – 1148 km)

Trasa Innaminca – Cordillo track – Birdsville – Mungerannie

Vstáváme v 6:30 a z Innaminca vyjíždíme v 8:15. V noci nám nějaké zvíře ukouslo kus lednice (polystyrenová), botu jsem našel o metr vedle. Z průvodců víme, že Cordillo track má být velmi těžký, máme obavy, které se ale později ukázaly jako neopodstatněné. Většinu tracku projíždíme osmdesáti až stokilometrovou rychlostí, i když auto dostává dost zabrat.

Většina cesty vede okolo nebo přes Stony desert, je skutečně plná kamenů a prakticky bez rostlin. Zvířata nejsou moc k vidění, jen pár emu, po klokanech ani památky. „Prochází“ se tu dost krav, nechápeme, jak v této pustině mohou nalézt něco k žrádlu. Později se opět objevují krásné písečné duny, písek má sytou tmavě červenou barvu. Zastavujeme se také u Cadelga ruins, u trosek staré hospodářské usedlosti včetně vraku auta. Dochází nám benzín, doléváme z kanystru, mezi benzínkami je 419 km. Posledních 100 km do Birdsville je track rovný a kvalitní, ale velmi prašný. V Birdsville jsme ve 14:45. Po dlouhé době vidíme říčku s vodou, je to spíše bahenní stoka, ale zato s hejnem pelikánů. Po chvíli relaxace pokračujeme v 15:30 směrem na Maree po Birdsville tracku.

Track byl ze začátku jak dálnice ze Sydney do Melbourne (skoro…), postupně se ale povrch zhoršoval na velmi kamenitý, míjíme pár pěkných písečných dun. Ve stokilometrové rychlosti prorážíme zadní pneumatiku a to velmi nešťastně na boku. Výměna nás zdrží, je již tma, montujeme originál ruskou gumu. V 18:30 vyrážíme, potřebujeme ještě dojet zbylých 120 km ke kempu a benzínové stanici v Mungerannie. Máme štěstí, po 5 km se cesta lepší, riziko dalšího defektu je mnohem menší. Je noc, opět jsme málem nabourali, tentokrát je to kráva. Konečně jsme v kempu, domlouváme opravu a jdeme spát. Celou noc křičí papoušci.

TIP: Pokud budete cestovat Austrálií mimo běžné asfaltky, vezte s sebou minimálně dvě rezervní pneumatiky a 10 litrů pitné vody (platí jen pro zimní období). Pokud pojedete mimo „běžné“ tracky, pořiďte si CB rádio pro případ nouze. Na běžných trackách není CB nutností, obvykle dvakrát denně někoho potkáte.

Den 4 – Cesta do města opálu, Coober Pedy, 592 km (29.7.94 – 1892 km)

Trasa Mungerannie – Marree – William Creek- Coober Pedy

Vstáváme v 7:30 a jednáme s majitelem kempu, restaurace a pneu servisu (podezřívám ho, že v tom kamenitém úseku cesty má prsty…) o opravě gumy. Opravit nejde, za novou chce 180 dolarů, tak volíme zlatou střední cestu. Za 40 dolarů si necháváme nacpat do gumy duši.

TIP: Ideální doba na cestování po Austrálii je jejich zima, tzn. v období našeho léta. Nejsou záplavy, nelétá tolik much a je příjemné počasí. Ve Victorii vám bude sice zima, v Canbeře budete mrznout, ale od Broken Hillu výš bude počasí akorát. Nepočítám Darwin, tam je vedro a vlhkost na umření celý rok…

Poznámka: Nyní jsou již na Fotoaparátu.cz dostupné i následující dva díly seriálu, a to díl druhý a třetí.