Věční poutníci

Masai Mara má rozlohu zhruba 1500 km2, a tak by se zdálo, že najít na této relativně malé ploše stáda čítající mnohdy i několik desítek tisíc kusů, bude snadné. Tím spíše, že v době migrace je rezervace označována za místo s dočasně největší koncentrací savců na světě. Při mé druhé návštěvě v létě roku 2004 však nechyběly ani dny, kdy jsme otevřené pláně Masai Mara křižovali bez úspěchu. Velká stáda, která nám jindy téměř znemožňovala volný průjezd rezervací, jako by se do země propadla a pohled na popásající se malé skupinky pakoňů, na které jsme tu a tam narazili, nenabízel nic mimořádného. Ještě těžší bylo zastihnout zvířata během přechodu přes řeku. Má původní představa, že v době migrace stačí pouze zajet na vhodné místo a pak už jen mačkat spoušť, vzala brzy za své.

K nezbytnému, ale také nebezpečnému, překročení řeky se pakoně odhodlávají třeba i několik dnů. Ve stádech shromážděných na březích dochází k nekonečným strkanicím, která bezděčně připomínají dětskou hru na škatulata. První řada pakoňů udělá několik opatrných kroků k vodě a zarazí se. Zvířata z druhé vlny se přes ně převalí a posunou tak ostatní o nějaký ten metr kupředu. Zdálo by se, že tímto tempem musí pakoně dospět k vodě již za několik okamžiků. Stačí však několik poplašených jedinců, kteří se v pravidelných intervalech oddělují z boků stáda a všechna zvířata se obrátí na zmatený ústup. Vše se opakuje a protahuje čekání o další hodiny. V ideálním případě se nakonec mezi zvířaty najde vůdčí jedinec, který se odhodlá skočit do řeky jako první a strhne tak zbytek stáda s sebou. Často se však podobný „hrdina“ ani po celodenních manévrech neobjeví a zvířata odtáhnou kamsi do vnitrozemí. Své štěstí zkusí znovu v příštích dnech, často na úplně jiném místě. Není proto divu, že se i mezi pravidelnými návštěvníky rezervace najdou takoví, kteří toto divadlo na vlastní oči dosud nikdy neviděli.

Pro fotografa je celá situace o to těžší, že si, kromě životního zážitku, chce odnést také pokud možno kvalitní snímky. Pokud má mít úspěch, musí mu hrát do karet několik důležitých okolností.

O potřebném štěstí, podmíněném trpělivostí jsem již hovořil. Trpělivost je nutná nejen vzhledem k nepředvídatelnému chování zvířat, ale také k udržení strategicky výhodné pozice u řeky. Nebyl jsem rozhodně jediný, kdo se chtěl pokusit tuto událost zachytit. Kromě turistických výprav, které však obvykle nemívají dostatek času, se v tomto období na březích Mary pohybuje i celá řada profesionálních fotografů a televizních štábů zvučných jmen. Kameramani BBC, Animal Planet či National Geopraphic Channel vybavení nejmodernější technikou a využívající služeb celé armády stopařů, jsou v době migrace v Maasai Mara každodenní realitou. Pokud jsem tedy z jakéhokoliv důvodu musel opustit místo, ze kterého bylo dobře vidět na řeku, musel jsem počítat s tím, že po mém návratu bude s největší pravděpodobností obsazené jiným vozem. Pokud se právě v tom okamžiku zvířata odhodlala řeku překročit, nezbývalo, než spokojit se pohledem z dálky ( což zejména pro fotografy používající kratší objektivy může znamenat značný handicap), či přes větve hustého porostu lemujícího břehy. Někdy se také stalo, že si zvířata vybrala několik set metrů dlouhý úsek břehu, po kterém hodiny přecházela sem a tam, aniž by bylo předem jasné, kde řeku nakonec překročí. V těchto případech byly neocenitelné zkušenosti našeho domorodého průvodce, který svým šestým smyslem obvykle vytušil, kde se stádo nakonec k přechodu řeky odhodlá. Pokud jeho typ vyšel, mohl jsem si předem vybudovat výhodnou pozici, a to i za cenu občasných posměšků ze strany posádek jiných vozů, kterým někdo, kdo čeká stovky metrů od místa, kde se pakoně aktuálně pohybují, musel připadat jako tichý blázen.

Profil terénu hraje důležitou roli i pokud jde o výslednou dramatičnost záběrů. Příklad za všechny – pozvolný vstup do vody samozřejmě nenabídne fotografovi totéž, jako vysoké, strmé břehy nutící zvířata ke krkolomným skokům. Další nezbytnou podmínkou, která dává fotografii výsledné napětí, je i velikost stáda. Pokud se k překročení řeky odhodlá pouze malá skupina zvířat, nelze očekávat atmosféru srovnatelnou s tou, kterou nabízí přechod velkého množství pakoňů, kdy se stovky zvířat v panice tlačí jedno na druhé, či se dokonce navzájem srážejí z vysokých břehů. Pouze takové množství zvířat také dokáže dostatečně zvířit prach, který spolu s vodní tříští vytváří snímkům tolik žádanou „africkou“ kulisu. O tom, jak může napětí celé situace vystupňovat ještě přítomnost krokodýlů, snad ani není třeba hovořit.