Indonésie

Naše cesta začíná na Sulawesi. Já a mí tři spolucestovatelé jsme se dohodli, že projedeme tento ostrov celý od severu na jih. Po příletu do Jakarty ale zjišťujeme, že v centrálním Sulawesi propukly nepokoje a na cestě by mohly nastat problémy. Nechceme riskovat a rozhodujeme se projet pouze jižní část tohoto ostrova. Po příletu do hlavního města Jižního Sulawesi, Makassaru, hned pokračujeme severním směrem do městečka Rantepao. Této části ostrova se říká Tana Toraja. Místní lidé – torajané jsou křesťané. Prý nepřijali muslimskou víru kvůli jejich zálibě ve vepřovém mase a rýžovém víně. To víno – mezi námi – je docela nechutné. Velkou zvláštností této oblasti jsou domy tzv. tongkonany, jejichž střechy jsou ve tvaru buvolích rohů. Buvol je zde symbolem moci a bohatství. Známé jsou také pohřební slavnosti, které tady představují velmi nákladnou akci. Zemřelý se naformalinuje i na několik měsíců, než rodina sezve příbuzné a našetří peníze na nákladný pohřeb, při kterém se obětují vepři a buvoli. Mrtví se pak pohřbívají do skal.

Co je na tomto kousku ostrova nádherného jsou rýžová políčka, především ta terasovitá. Jeden den jsme si vyšlápli po vesničkách v okolí Rantepaa. Byl to den plný zážitků a setkání s milými lidmi. Cestou jsme viděli skalní hroby, stavbu tongkonanu ve vesnici, hry malých dětí a všude nás zdravili domorodci. Potkali jsme několik žen v krásných barevných šatech (a já měla zrovna založený černobílý film!). Dovolily mi vyfotit si je, a pak si se mnou všechny podávaly ruce, hladily mne po pažích, smály se.

Dál nás cesta vedla k moři. Zamířili jsme na jižní cíp Sulawesi na pláž Bira a ostrov Selayar, kde jsme si pár dnů užívali teplého moře, sluníčka a úžasného korálového lesa plného barevných rybiček. Na Selayaru nejspíš místní lidé už dlouho neviděli bělochy. Když jsme se ubytovali v jednom ze dvou hotelů v hlavním městě, a pak vyšli ven na večeři, tak se seběhla celá ulice, aby se na nás její obyvatelé podívali.