Čepkelická rezervace

Čepkelickou rezervaci na litevsko-běloruských hranicích jsem jako fotograf Podkrušnohorského zooparku v Chomutově navštívil několikrát. Je to krásný kus země s jezírky, močály a smíšeným lesem tvořeným převážně břízou a borovicí. Zvláště s přicházejícím podzimem je rezervace krásně vybarvená a dozrávající plody brusinek, klikve a borůvčí lákají jeřábky, tetřívky i tetřevy k prostřenému stolu. Stovky táhnoucích husí a jeřábů popelavých dotvářejí tuto nezapomenutelnou atmosféru. Zatím, co spolupracovníci zařizovali v Litvě výměny zvířat za účelem sestavení chovných párů, zůstával jsem v rezervaci s dvěma cíli: na říčce Katře protékající rezervací fotografovat bobry a pokusit se najít a fotografovat losy.

Najít bobry bylo jednoduché. Tito stavitelé hrází se svému okolí prozradí velmi snadno. Množství typickým způsobem pokácených stromů, okousaných větví a vyježděných bahnitých cestiček směřujících k vodě, nenechá nikoho na pochybách o jejich přítomnosti. V místě největší koncentrace jejich těžební činnosti stačí projít pozorně břeh. Bobří hrad – velká hromada dříví ve vodě, je zde téměř nepřehlédnutelná. Vybral jsem si místo, odkud byl nejlepší přehled jak na hrad, tak i na stromy na kterých teď bobři pracovali. Tady jsem si postavil přenosný kryt a částečně jsem ho zamaskoval materiálem z okolí. Tento kryt používám především při fotografování tetřívků na tokaništích i v blízkosti vod k fotografování vodních ptáků. Jeho základ tvoří lehká hliníková konstrukce potažená zelenou celtou. Ze tří stran jsou okénka na objektiv a uvnitř mám dost prostoru pro manipulaci s fotoaparáty i se stativem. Místo pro kryt jsem stavěl také s ohledem na to, aby se k němu dalo nepozorovaně přiblížit lesem. Protože jsem věděl že bobři jsou velmi opatrní, nechal jsem je nejprve několik dní v klidu, aby si na přítomnost cizího objektu zvykli.

Mezi tím se moje pozornost soustředila na losy. Každý den jsem vycházel na dlouhé procházky rezervací a sledoval jejich stopy. S sebou jsem si bral pouze lehkého EOSe 100 s objektivem Sigma 75–300/4,5–5,6, který v kombinaci s „čtyřstovkou“ filmem a dřevěnou pažbou dával možnost jednak včas zareagovat na objevené zvíře a hlavně možnost udržet i delší časy z ruky. Nacházel jsem místa kde se losi zdržovali častěji, kudy přecházeli cesty i kam pravděpodobně zatahovali, aby se ukryli před všudypřítomnými klošemi, což je nepříjemný kousavý hmyz, kterému se však stejně uniknout nedá. Celou situaci mi zkomplikovala skutečnost, že jsem nikde neobjevil jediný posed nebo pozorovatelnu, odkud bych mohl zvěř pozorovat a fotografovat. Byl jsem tedy odkázán spíše na náhodná setkání, kterých však bylo velmi poskrovnu. Častěji jsem zahlédl tetřevy, ale na fotografování bylo většinou pozdě.

Zůstávali přikrčeni v hustém porostu klikve a na sebe upozornili až když pár metrů přede mnou vzlétli. Podobné to bylo i s tetřívky a jeřábky. Velmi často bylo vidět i letící sluky, ale ty se v okamžiku dosednutí na zem stávaly téměř neviditelné a prozradilo je většinou až jejich velké, lesklé oko. Z velké zvěře jsem pak několikrát pozoroval divoké prase. Po třech dnech chození rezervací, jsem měl již vytipovaná místa, kde by mohlo být setkání s losy dost pravděpodobné a tam jsem chodil s ohledem na vítr nejčastěji. Při jedné z odpoledních vycházek jsem pak měl možnost konečně pozorovat i fotografovat losici s mládětem a ten den jsem viděl i svého prvního losího býka. Losice byla velmi opatrná a neustále jistila do všech směrů, mládě vědělo že jej matka hlídá a tak se mohlo bezstarostně věnovat vybírání nejšťavnatějších lístků z okolních stromků. Celé setkání netrvalo déle než dvě minuty, potom oba zašli do blízké houštiny.

V dalších dnech jsem se věnoval opět bobrům. Ještě za tmy jsem usedal do krytu a zůstával jsem tam zhruba do jedenácti hodin. Na oběd jsem se vracel do vesnice Katra, kde jsem byl ubytovaný u svého přítele, jednoho ze zaměstnanců rezervace. Ve dvě hodiny odpoledne jsem byl ale opět v krytu a zůstával jsem znovu až do tmy. Bohužel výsledek byl více než slabý. Litevští bobři jsou velmi opatrní a pravděpodobně jim přítomnost nové stavby na jejich „pracovišti“ vadila. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč neměli chuť vylézt z vody a pokračovat v kácení načatých stromů. Směr větru jsem měl většinou dobrý – od vody ke krytu, ale pokud se bobr objevil, bylo to pouze na vodě a jen na malou chvilku. Občas proplouvali k hradu a prozradila je jen velká vlna na hladině, občas plavali i blízko u břehu a bylo vidět že kryt bedlivě pozorují. Potom s velkým plácnutím ocasem do vody zmizeli pod hladinou a několik hodin se neukázali. Monotónním šumem okolních stromů se často ozvalo ostré písknutí ledňáčka říčního. Létal nízko nad hladinou a občas se zastavil nedaleko bobřího hradu, kde měl jednu ze svých oblíbených větví. Chvilku poseděl, prozkoumal vodní hladinu a pokračoval v kontrole svého teritoria. Po týdnu neúspěšného čekání jsem se musel s tímto místem rozloučit, protože naše cesta směřovala dále na východ, do rezervace Askania Nova, která je domovem koní převalského a pozoruhodného druhu antilopy, sajgy tatarské.

Více o fotografování Rostislava Stacha najdete na jeho www stránkách, odkaz zde.