Fotograf. sdělení XII - projekce, diapásmo

  

Úvodem

V předchozím dílu jsme se zabývali prezentací „papírových“ fotografií, nyní se zaměřme na prezentaci transparentních forem fotografií – tj. na promítané diapásmo, event. prezentaci na monitoru počítače. U „papírových“ (tj. reflexních, netransparentních) materiálů je předávaný rozsah světel a stínů (a někdy bohužel i barev) limitován možnostmi technologie vzniku obrazu na takovém (světloodrazivém) médiu. Diapozitivní, tedy transparentní obraz je samozřejmě limitován možnostmi technologie svého vzniku také, ale spolu se způsobem jeho pozorování, tj. prosvětlování a promítání skýtá výsledky pozoruhodnější, zejména ze subjektivního pohledu.

Prezentace diapozitivů

Povězme si tedy nyní něco málo k prezentaci fotografií jejich promítáním, tedy o promítaných diapozitivech. Objektivní kvality promítaných diapozitivů (rozsah a odstupňování jasů a barev, velký rozměr promítaného obrazu, soustředění a pozornost diváků v setmělé místnosti a s tím vším související až téměř „třírozměrná“ sugestivnost) vytvářejí předpoklady pro velmi efektní až nezapomenutelnou podívanou, zejména je-li diapásmo sestaveno obratně a ze snímků kompozičně a barevně působivých a obsahově zajímavých. Nesmí se však přitom nic pokazit, ani nedbale odbýt.

Výběr a řazení diapozitivů do diapásma vyžaduje ještě větší péči než u „papírových“ fotografií pro výstavu, protože divák v zásadě nemá možnost ovlivnit sled (a dobu sledování) jednotlivých záběrů (může jedině opustit celou projekci !) Samozřejmostí je dobře zatemněná místnost (jakož i pohodlný a dobrý výhled všech diváků na plátno) a kvalitní promítací plocha (nejlépe čtvercová, umožňující bez problémů promítat fotografie na šířku i na výšku). Dostatečně výkonný (a spolehlivý) diaprojektor, umožňující kvalitní, dostatečně velký a přitom jasný obraz by měl být umístěn až za diváky (a zpravidla výše, aby byl kolmo k projekční ploše), přičemž se obvykle doporučuje, aby nejvzdálenější divák určitě nebyl dále, než je čtyř až pětinásobek šířky promítaného obrazu. Jisté však je, že diváci nejbližší k plátnu mají z promítání největší požitek, protože velký obraz je přímo vtahuje do promítané scény (což je dobře známo z komerčních kin s jejich obrovskými a širokými plátny). O přípravě diapozitivů do zásobníku projektoru (a nejlépe i o jejich pečlivé kontrole), zejména aby nebyly stranově převrácené (příp. zpřeházené nebo se „zapomenutými“ nekvalitními nebo cizorodými snímky), se snad netřeba ani zmiňovat. Celková barevná jednotnost promítaného pásma, zejména po sobě následujících snímků je žádoucí – zejm. pozor, jsou-li fotografie z různých (barevných) prostředí a nebo pořízeny na různých typech (značkách) materiálů, příp. i zpracovaných v různých laboratořích! – i když určité malé odchylky v barevném ladění obvykle diváci tolerují, a to díky schopnosti přelaďovat barevné vnímání (jak jsme již vysvětlovali v dílu, zabývajícím se subjektivním vnímáním barev).

Průvodní slovo (příp. i hudba) k promítání je kapitola sama pro sebe, záleží samozřejmě na tom, zda jde o projekci pro veřejnost nebo jen pro okruh přátel a známých. Často opět platí, že někdy „méně je více“, zejména si musí autor stále uvědomovat tři skutečnosti. Za prvé, že divák při onom jeho fotografování nebyl přítomen, za druhé, že se divák nemusí vůbec dovědět všechno, co s místem a okolnostmi vzniku snímku souviselo – a ani to často není žádoucí (pro celkový dojem z projekce) a za třetí, že divák zpravidla chce mít dostatek času a klidu k „vlastnímu“ konzumování obrázků.

Doba promítání by neměla prakticky nikdy překročit 1 hodinu, lépe je i jen přibližně 30 minut (s příp. pokračováním po přestávce), protože divákova pozornost se otupuje a po delší době se sledování projekce pro něj stává již únavné a neúnosné, ať je téma snímků či úroveň prezentace jakkoliv atraktivní (samozřejmě, že poněkud záleží na druhu tématu a na tom, jak je divák na něj naladěn). Přitom počet snímků (promítaných bez přerušení) by neměl překračovat cca 70, maximálně asi 100. Délka promítání jednotlivých diapozitivů by tak při půlhodinové projekci vycházela v průměru kolem 20 sekund na snímek, může však být velmi rozdílná a individuální. Neměla by však příliš často klesat výrazně pod 10 sekund; maximální délka závisí na „složitosti“ snímku a hlavně na souvisejícím (průběžném) komentáři (samozřejmě že komentář nesmí např. upozornit na nějaký zajímavý detail až těsně před změnou snímku, takže divák si jej už nestihne náležitě prohlédnout). Délka závisí také na tom, co všechno chce autor určitým snímkem (nebo snímky) divákům především sdělit. Lze si představit i sekvence poměrně rychle promítaných obrazů (po cca 4 až 5 sekundách), bez průběžného komentáře, např. jen s hudbou – a i takové mohou být velmi působivé a divácky úspěšné. Různé způsoby přechodu mezi jednotlivými snímky (různé typy zatmívaček a prolínaček), které však nabízejí, spíše něž obyčejný diaprojektor, zejména naprogramované počítačové „slideshow“ (viz následující kapitolka), je třeba používat velmi citlivě a uvážlivě (aby se snad nestaly jedním s nejsilnějších diváckých zážitků!) Něco jiného jsou ale vložené mezititulky, které naopak mohou velmi přispět k celkovému diváckému dojmu a napomoci k lepšímu členění (a zapamatování) celé diaprojekce.

Počítačová prezentace

U počítačové prezentace (tj. na monitoru počítače), se problematika redukuje na výběr (a pořadí) fotografií, příp. ještě na volbu „rámečků“ a barvy pozadí. Správné barevné zkalibrování (seřízení, barevné vyvážení) monitoru před prezentací je samozřejmostí, ovšem v případě diváka – uživatele internetu to bohužel ovlivnit nelze. Optimální (resp. maximální) rozměr vyplývá z nastavení „rozměrů pracovní plochy“ obrazovky – obvykle je to 800×600 pixelů (obrazových bodů), nyní také stále častěji (v souvislosti s používáním větších monitorů) i 1024×768 pixelů. Z toho mj. vyplývá, že jednotlivé fotografie musí být poněkud menší, a to zejména nemají-li shodný poměr stran jako monitor tj. výška/šířka = 3/4 a nebo jsou orientovány na výšku (zatímco projekční plátno může být čtvercové, monitor je „bohužel“ obdélník s poměrem výšky a šířky 1:1,3333). Je nezbytné, aby zobrazená fotografie (ať už má poměr stran nebo jejich orientaci jakoukoliv) byla na monitoru vidět vždy celá, aby nebylo potřeba k jejímu prohlédnutí používat zmenšení nebo její posun po obrazovce.

Přehlednosti a logickému členění takové virtuální fotogalerie je vhodné napomoci rozčleněním všech snímků do (tematických) podskupin a současně také nabídkou malých náhledů (tzv. thumbnailů), rozměrů cca 100×150 pixelů, které jsou najednou zobrazeny ve větším počtu na obrazovce a divákovi tak umožní procházet takovou „výstavní síní“ podle vlastního výběru (tzn. na „kliknutí“ myší).

Jedná-li se o tzv. „slideshow“, tedy o diapásmo, neboli o naprogramovanou (např. v programu Microsoft PowerPoint) sekvenci (sérii) předem autorem sestavených snímků, platí pro něj analogicky mnohé z principů a pravidel, platných pro promítání diapozitivů (vč. příp. komentáře nebo hudebního doprovodu). Na rozdíl od promítání diapozitivů však divák může jednotlivé obrázky prohlížet nejen po dobu předem danou (přednastavenou), ale případně i libovolně dlouho (pokyn k přechodu na další snímek může dávat sám). Atmosféru spojenou s velkým promítaným obrazem v setmělém sále však při pozorování monitoru nedocílíme (to snad jedině projekcí zvětšeného obrazu z monitoru počítače na plátno pomocí specielního promítacího zařízení – tzv. dataprojektoru).

Závěrem

Závěrem, k celému právě končícímu seriálu (věnovanému problematice fotografie jakožto sdělení – tj. autorem formulovaného fotografického sdělení, vyslaného k divákovi) zbývá dodat už jen to, že snad seriál přinesl našim čtenářům dostatek základních (a možná i občas docela zajímavých) informací k této problematice. Doufejme, že případní zájemci se budou nyní lépe orientovat a v odborné literatuře si budou moci snadněji doplnit hlubší a podrobnější znalosti. A ti, kteří již v této oblasti bohaté zkušenosti a znalosti mají, nechť omluví zjednodušení ve výkladu a případné dílčí nepřesnosti, kterých jsme se možná někde dopustili. Ale dopustili zejména proto, aby naopak ti, kterým je tato problematika velmi vzdálená, si stravitelnou formou aspoň trochu rozšířili obzory a obrátili svou pozornost i k otázkám, které zcela určitě ve fotografické tvorbě sehrávají nezanedbatelnou úlohu. Budeme jen rádi, když čtenáři svými ohlasy dají najevo svůj názor na to, zda a jak se nám hlavní cíl seriálu podařilo splnit.

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R
Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R

S di­gi­tál­ními bez­zr­ca­dlov­kami s pl­no­for­má­to­vým či­pem a vy­so­kým roz­li­še­ním se roz­trhl py­tel, na­bí­zíme tedy pře­hledné po­rov­nání bez­zr­ca­dlo­vek Ca­non EOS R, Ni­kon Z7, Sony A7R III a Pa­na­so­nic Lu­mix S1R.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace