Dírková komora snadno a rychle

Volba motivu

Některý objektiv je určen pro makrofotografii, jiný pro focení zvěře. Stejně tak tomu je s dírkovou komorou. Fantazii a kreativitě se sice meze nekladou, ale přesto je potřeba si uvědomit, kde jsou pomyslné hranice, za které při pořizování fotek dírkovou komorou nemá smysl jít. Ne že by to nešlo, ale nestojí to za námahu…

První dírko-fotografie – volba motivu
Fotit s dírkovou komorou lze v podstatě všude tam, kde je dostatek světla a času. Konstrukce komory si vynucuje dlouhé expoziční časy, i za slunečného dne při 100ASA se časy nedostanou pod 1 vteřinu (což je u vlastnoručně vyrobené komory bez závěrky vlastně dobře, protože kratší časy by se špatně realizovaly). Tím jste převážně odsouzeni k fotkám v terénu, i když ani záběry v interiéru nejsou nemožné, jen to chce prostě delší expozici.
Fotografování dírkou má svá specifika, která do jisté míry omezují výběr motivu – úhel záběru je široký, širší než s objektivem 20 mm u kinofilmu, dochází ovšem k výrazné, ale rovnoměrné vinětaci, kterou lze kompozičně využít. Nejkratší zaostřitelná vzdálenost je sice teoreticky rovna ohniskové vzdálenosti, ale blízké předměty jsou rozmazané, doporučuji alespoň půl metru a více, výhodou ovšem je, že pak je již hloubka ostrosti absolutní, vše až do nekonečna je stejně ostré (nebo přesněji řečeno lehce neostré). Na druhou stranu u plnohodnotných dírkových komor je ovšem nutno počítat se zobrazením obdobným širokoúhlým objektivům, totiž že i relativně málo vzdálené předměty se jeví, jako by byly vzdálené hodně, je tedy potřeba jít mnohem blíž, než obvykle. To omezuje motiv na rozměrnější předměty, architekturu, u které dochází sice k deformaci linií, ale žádnému soudkovitému či poduškovitému zkreslení, nebo na krajinu.
Pohyblivé předměty s ohledem na čas expozice rovněž není možno příliš doporučit (pokud pomineme záměrné pohybové neostrosti, které se naopak získají velmi snadno). Sport asi rovněž není tím pravým motivem, snad s výjimkou šachu nebo kouření dýmky na čas. Lze samozřejmě fotografovat i portréty či akty, ovšem s vědomým využitím vlastností dírkové fotografie a dostatečnou trpělivostí modelu a s dostatečným osvětlením. Problémem přístrojů domácí výroby je samozřejmě neexistence hledáčku, alespoň ve fázi prvních pokusů. S ohledem na úhel záběru a uvedené motivy se ovšem dá celkem snadno odhadnout.

Použití blesku je rovněž v podstatě nemožné, protože i pro relativně silné blesky současné produkce je problém scénu dostatečně osvětlit. Při směrném čísle blesku GN50, které není ani dnes pro pokrytí širokého úhlu zcela běžné, pro formát 6×9, kterému odpovídá dírka s ekvivalentní clonou f125, a pro film o citlivosti 100ASA pak vychází vzdálenost, kterou blesk „dosvítí“ na 40 cm, což není mnoho…
Protože dírková komora nemá žádné lamely, clony ani čočky, nedochází při focení v protisvětle ke vzniku „prasátek“, oblíbené „hvězdičky“ sice vznikají, ale počet paprsků je dán nepřesností dírky (nejčastěji otřepem) a nejsou tak výrazné. Místo prasátek se ovšem objevují různé světlejší soustředné „skorokružnice“ kolem zdroje světla. Navíc je dost těžké odhadnout expozici, expozimetr dává díky jinému úhlu záběru jen orientační údaje, které je potřeba korigovat zkušeností a odhadem. Jeden příklad, jak to může dopadnout je na obr. 7. Většinou vypadají díky výrazné vinětaci lépe záběry „se sluncem v zádech“, protože hlavní motiv je lépe nasvícen a zdůrazněn. S vinětací souvisí další malý problém, a to otázka kompozice. Protože středová kompozice není vždy s ohledem na scénu vhodná, nezbývá než volit kompromis – komponovat částečně mimo střed, zbytek dohnat oříznutím. Pokud byste komponovali rovnou dle třetinového pravidla, hlavní motiv by se dostal již hodně do oblasti ovlivněné vinětací, což je málokdy tvůrčím záměrem.

Protože doma vyrobené přístroje dírkové fotografie nebývají konstrukčně příliš pevné (obzvlášť ty provizorní z krabice od bot), často rozměrné či problematicky transportovatelné, pro první pokusy zvolte raději motiv v blízkém okolí, u něhož je možno opakovat expozici za obdobných podmínek, abyste mohli případně zjistit přesněji korekci času proti vašemu expozimetru či fotoaparátu používanému jako expozimetr, i když to zpravidla není nutné. Pevné ustavení kamery (stativ) je nutností, časy nad jednu vteřinu udrží málokdo.

Určení expozice
Správné určení expozice není tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože znáte přibližný koeficient pro prodloužení času pro daný průměr dírky, stačí použít expozimetr nebo měření zabudované ve fotoaparátu pro zvolenou citlivost negativu a clonu 16 a změřený čas vynásobit koeficientem. Protože čas však většinou vyjde v řádu vteřin, je potřeba zohlednit prodloužení dané Schwarzchildovým efektem (pro Fomapan 100 je to od 1 do 10 vteřin 4 x a nad 10 vteřin 8 x, pro jiné negativy je nutno zjistit z údajů výrobce). Planfilm mívá v jednom rohu na kratší hraně zářez, který umožňuje určit stranu s citlivou emulzí. U Fomapanu, pokud jej máme otočen tak, že tento zářez je umístěn na levé straně nahoře, je otočen citlivou vrstvou k nám. Předpokládám, že tento systém značení je jednotný, i když praktické zkušenosti mám pouze s Fomapanem.
Pokud ovšem pro začátek použijete pozitivní papír normální gradace, musíte čas prodloužit 100 x, neboť citlivost papíru je cca stokrát menší než u filmu 100ASA. Tím se sice dostáváte k časům v řádu minut až desítek minut, nicméně dírko-fotografie nepatří k uspěchaným technologiím a rychle pohybující se předměty s ní lze fotit jen velmi nesnadno.
Výhodou dírkové fotografie je, že není tak kritická k přesnosti, ať už při výrobě dírkové komory, tak při expozici, planfilm je relativně pružný a snese i drobné odchylky při expozici, papír rovněž.

Realizace dírkové komory

Zatím jsme si řekli, co a jak se dá dírkovou komorou fotografovat, tentokrát přistoupíme k vlastní realizaci. Není to tak obtížné, jak by se mohlo zdát, kutilové jsou ovšem ve výhodě, ale ani úplní nešikové nemusí vše hned vzdávat…

Výroba dírky
Máte-li zvolen formát negativu, stojíte před nejdůležitějším úkolem, vyrobením vlastního dírkového „objektivu“, na kterém stejně jako u všech ostatních fotoaparátu záleží nejvíc. Možností je opět několik a závisí na vašich možnostech. Pravidla pro konstrukci jsou v podstatě dvě – co nejmenší tloušťka materiálu (ovšem při zachování potřebné pevnosti), ve kterém je dírka „provrtána“ a co nejpřesnější kruhový tvar odpovídajícího průměru. Komerčně vyráběné dírky jsou realizovány vyleptáním do neprůhledné kovové vrstvy na křemičitém skle nebo vypálením laserem do vhodné podložky. Ne každý z nás ovšem disponuje těmito technologiemi, takže jsme nuceni použít běžně dostupné metody a o trochu víc trpělivosti. Výchozím materiálem bude plechovka od piva či jiného nápoje (tloušťka plechu cca 0,1 mm a méně), ze které ostrým nožem nebo nůžkami oddělte kousek plechu cca 3×3 cm, který vyrovnejte. Jako nářadí budete potřebovat ostrou jehlu a jemný smirkový papír (zrno alespoň 320 nebo jemnější), kousek tvrdého dřeva jako podložku a spoustu trpělivosti. Špičkou jehly prorazte otvor do plechu a otáčením jehly mu dejte kruhový tvar. Otřep zabruste z obou stran smirkovým papírem a zkontrolujte průměr. Tady ovšem vzniká problém, jak tento průměr změřit. Na okraji plíšku udělejte zářezy s roztečí 5 mm (toto se dá snadno změřit i plastovým pravítkem) a pokuste se zjistit vzájemný poměr mezi průměrem dírky a touto vzdáleností. Možností je opět několik, pokud máte zvětšovací přístroj, je vyhráno. Vložte plíšek místo filmu tak, aby v zorném poli byla dírka i se zářezy, vytáhněte zvětšení na maximum, zaostřete a změřte na promítnutém obraze průměr dírky a vzdálenost zářezů. Trojčlenkou pak snadno zjistíte průměr dírky:
D=(X / Z) x 5
kde D je skutečný průměr dírky, X je průměr jejího obrazu a Z vzdálenost obrazu zářezů viz obr 10.

Pokud nemáte zvětšovák, lze použít obdobně diaprojektor. Pokud ani ten, nezoufejte, dalším možným způsobem je použití základního objektivu 50 mm pro SLR. V tomto případě se neobejdete asi bez asistenta, který vám podrží plíšek s dírkou a objektiv. Plíšek podržte cca 40–50 mm nad zadní čočkou objektivu. Pokud v zatemněné místnosti posvítíte přes tuto „projekční“ soustavu ve směru od plíšku přes objektiv na nějakou světlou plochu (papír, stěnu atp.), promítne se obraz plíšku s dírkou a zářezy, jejichž změřením můžete určit průměr otvoru. Pokud nemáte ani tuto možnost, v případě většího formátu průměr dírky prostě odhadnete a expozici určíte zkusmo. Mírná nepřesnost naštěstí nemá na vlastní funkci zásadní vliv, obraz bude jen o trochu více neostrý (ovšem nijak zásadně).
Pokud je zatím dírka menší, než požadovaná, pokračujte v opatrném zvětšování otáčením jehly a zabrušováním smirkovým papírem a opakovanou kontrolou průměru. Pokud je ovšem větší než požadovaná, můžete začít znovu…