PhotoHint: Jak fotit portrét

Portrétní fotografie je mimořádně pestré a rozsáhlé téma zasahující do mnoha dalších oblastí fotografie, jako je třeba reportážní, dokumentární, reklamní, módní nebo třeba rodinná fotografie. Každá z oblastí má svá specifika a priority, proto je docela obtížné - ba přímo nemožné - dávat rady, jak nafotit dobrý portrét. Základní doporučení ale jsou - ty se pokusím formulovat v tomto článku.

Kompozice

Kompoziční pravidla nepatří v portrétní fotografii mezi ty nejdůležitější. Nejdůležitější jsou obvykle emoce ve výrazu. Třeba v reportážní fotografii, kde je prioritní informace a podmínky pořízení často komplikované, je skutečně marginální. U výtvarného a ateliérového portrétu jsou již pravidla důležitější, proto je záhodno se jimi zabývat více.

Kompoziční pravidla, jako je třeba třetinové dělení plochy nebo symetrie, jsou stejné pro celou fotografii. U portrétu závisí na situaci, které je kdy vhodnější. Třeba při portrétu v ateliéru, na neutrálním (žádném) pozadí a čelném pohledu (en face) modelu, bude asi nejvhodnější využít pravidlo symetrie. U poloprofilu a profilu zase třeba i třetinového dělení plochy. Přesné znění doporučení ale zní, že necháváme více prostoru ve směru pohledu. Takže je důležité i to, kam koukají oči. Třeba u poloprofilu s pohledem do objektivu nemá smysl nechávat zbytečné hluché místo ve směru natočení hlavy. Pravidlo nechávat více prostoru ve směru pohledu patří mezi často porušované v portrétní fotografii. Tady by to asi chtělo říci, že dodržování pravidel vede ve výsledku k harmonii, líbivosti a jejich porušování k disharmonii a provokaci. Proto by si měl každý portrétista nejdřív uvědomit, jaké emoce chce svým portrétem vlastně sdělit. Zářící, usměvavý portrétovaný, řezaný těsně před nosem by byl nesmyslnou kontraindikací.

V portrétní fotografii velice často využíváme i další prvky – rekvizity. Ty nám obvykle rozšiřují možnosti obsahové. Třeba portrétovaný s hudebním nástrojem by mohl být hudebník. Rozšiřují, neboli také komplikují, se i kompoziční pravidla. Každý další prvek se dle svého významu musí „započítat“ do výsledné kompozice. Zde se uplatňuje velice důležité pravidlo role. Neboli taky řád, hierarchie, kde hlavní prvek (obvykle portrétovaný) je ve fotografii dominantní a další prvky jej pouze doplňují. Často se tomu též říká hlavní a doplňkový objekt. Existují i prvky rušivé a zmatečné. Ty se z fotografií snažíme odstranit, protože vedou pouze k špatným výsledkům. Kromě rekvizit nám může obsahové i kompoziční možnosti rozšířit (a tedy i zkomplikovat) též pozadí. Proto bychom při každém portrétu v exteriéru měli stejně pečlivě volit a hlídat, co máme právě za portrétovaným. Vznikají zde často až komické chyby, kdy z hlavy portrétovaného vyrůstají různé tyče, sloupy, větve a občas ještě zábavnější a kurióznější kombinace.

Výřezy a řezy

Ačkoliv asi nejtypičtějším a nejznámějším řezem v portrétní fotografii bude asi model „busta“, tedy dole řezáno v oblasti hrudi a nahoře nad hlavou, rozsah možností je opět mimořádný. Od celé postavy, často včetně prostředí, po třeba i detail oka. I člověk snímaný odzadu může být považovaný za portrét. A to dokonce za slavný. Jako třeba portrét Pabla Casalse z roku 1954 od legendárního portrétistu Yousufa Karshe.

Pokud jde o doporučení, kde řezat v portrétní fotografii, začnu od hlavy. Pokud přeskočím zmíněné extravagance typu detail oka, tak za největší výřez se považuje ten který je nahoře veden těsně nad obočím a dole hned pod rtem. Pokud je ale horní řez veden výš než těsně nad obočím, doporučuje se spodní udělat až pod bradou. Horní řezání v čele nebo ve vlasech se již od nějakých 60. let 20. století považuje za moderní a plnilo a plní od té doby i titulní stránky mnoha renomovaných časopisů.

Pokud je horní řez nad hlavou, spodní je možný kdekoli v oblasti trupu, nebo stehen. Většinou dle oblečení je vhodné místo pod výstřihem, pod košilí apod. Pokud jde o stojící figuru, neměla by se řezat v oblasti holenní kosti. Takže pokud se to nepovede v stehenní oblasti, tak nejbližší vhodné místo je až pod chodidly. To platí pro takzvanou „kalhotovou verzi“, čím chci říct, že se to netýká postav v sukni, protože ta tvoří samostatný kompoziční blok a většinou nebývá problém řezat kdekoli v ploše sukně.

Nemělo by se ořezávat ani v kolenním kloubu a ani v žádných jiných kloubech těla. Tento nešvar se týká hlavně ořezávání u rukou. Vzhledem k tomu, že na prstech a dlaních až po zápěstí je těch kloubů úctyhodné množství a v podstatě není možné se nějakému tomu kloubu vlastně ani vyhnout, nedoporučuje se v této oblast raději ořezávat vůbec. Do loketního kloubu se nedoporučuje řezat ani u tolik oblíbené pózy v módní fotografii, kdy si modelka čechrá prsty vlasy a ohnutý loket s rukou tak vidíme ze strany. U této pózy se nedoporučuje řezání vůbec, protože by tak došlo k rozdělení ruky na dvě části, kde ta vyrůstající z trupu by ještě měla logické opodstatnění, ale ta vyrůstající z hlavy nikoli.

Volba objektivu

Za portrétní objektivy se obvykle označují ty s ohniskovou vzdáleností kolem 100 mm (ekvivalent kinofilmu). Důvod je poměrně známý. Širokoúhlé objektivy obličej deformují a to dost nelichotivým způsobem. Zvětšují nos, rozšiřují lícní kosti a při čelním pohledu modelu lícní část obličeje zakrývá i uši. Silnější teleobjektivy tento nedostatek již nemají. Nicméně v ateliéru vzhledem k nutnému velkému odstupu od fotografovaného jsou silné teleobjektivy v podstatě nevyužitelné a i v exteriéru jsou využívány snad jen u portrétů ve stylu „paparazzi“. Kromě ohniskové vzdálenosti má na deformaci vliv i faktor přiblížení. Pokud bychom třeba fotografovali 50 mm objektivem portrét jako celou figuru k žádnému zkreslení by nedošlo. Pokud ale tím samým ohniskem fotíme detail tváře, tak už ano. Jinými slovy – záleží na tom, jak blízko jste k fotografovanému.

Úhel záběru

Aneb také z jaké výšky fotit portrét. Standardně se doporučuje ze středu toho, co fotíte. Protože podobně jako u výše zmíněného faktoru přiblížení, i tady závisí na tom, zdali jde o celou postavu, nebo třeba takzvanou bustu. U busty bychom tedy fotografovali z výšky brady modelu. U celé postavy někde z výšky břicha nebo pánve. Ano, při fotografování malých dětí jdeme rovněž k zemi. Fotografovat dítě z nadhledu, kdy má nahoru zakloněnou hlavu, patří mezi nešvary v rodinné fotografii.

Nadhledy a podhledy nebývají tak časté, nicméně jsou možné. Mírné nadhledy se v portrétní fotografii v současnosti používají, pokud chceme portrétu vdechnout takzvaný retro styl. Fotografovat z mírného nadhledu bylo totiž hodně oblíbené v první polovině 20. století až do nějakých 50. let. Nadhled je vhodný i pro zakrytí některých nedostatků modelu, jako může být třeba dvojitá brada atd.

Podhled se používá nejčastěji, pokud chceme portrétovaného „monumentalizovat“. Historicky se takto často fotografovali třeba diktátoři, jako Hitler nebo Stalin.

Oči

Oči jsou prý okna do duše. Jsou v portrétu nejdůležitější, proto jim budu věnovat několik postřehů a doporučení.

Pokud nemá fotograf nějaký speciální záměr, vždy zaostřuje na oči. To je obzvláště důležité u portrétů s extrémně malou hloubkou ostrosti. Pokud fotografujeme poloprofil, takže oči nejsou ve stejné rovině, zaostřuje se obvykle na to, které je blíže k fotoaparátu.

Směr pohledu očí se využívá i na vyjádření emocí fotografovaného. Oči sklopené dolů pod osu objektivu vyjadřují ostych případně smutek. Pohled lehce nad osu a do strany zase zasněnost. Samozřejmě s podporou mimiky, světelné atmosféry apod. V portrétní fotografii má ale strategický význam hlavně přímý pohled do objektivu. Ten vyjadřuje přímost, rozhodnost a naléhavost. Využívá se zde takzvaný oční kontakt a jeho strategický psychologický význam. Model, který kouká do objektivu na vás hledí přímo i z fotografie a to nezávisle na tom v jakém úhlu si ji natočíte. To je pro nás lákavé. Proto se tento způsob pohledu využívá v reklamní fotografii a také na titulních stránkách časopisů.

Reflex v oku je téměř vždy vítaný. Všichni určitě známe výraz „má jiskru v oku“. Takže má vlastně šmrnc a elán. Ta jiskra není nic menšího než již zmíněný reflex. Ten budeme mít automaticky, pokud budeme mít světelný zdroj zepředu. Nepřítomnost reflexu v oku způsobuje ponuřejší atmosféru. Většina fotografů připouští pouze jeden reflex. Někteří tolerují i dva, ale s jasnou hierarchií. Jeden je silnější, druhý slabší. Víc reflexů v oku se rozhodně nedoporučuje, protože divákova pozornost přeskakuje z reflexu na reflex a vnímání se tak rozptyluje. Jsou fotografové, kteří řeší i tvar reflexu v oku. Tam se vychází z přirozenosti, tedy tvarů, na které jsme z běžného života zvyklí. Kruh je tvar slunce, obdélník tvar oken v příbytcích, ve kterých žijeme. Tvar deštníku už ale není ten, na který jsme z běžného života navyklí.

Komunikace

Na závěr jsem si nechal tu asi klíčovou část. Každý dobrý portrétní fotograf vám potvrdí, že v komunikaci s modelem tkví hlavní část jeho úspěchu. Oficiální definice zní: účelem komunikace je vytvořit vztah důvěry mezi fotografem a fotografovaným. Z toho logicky vyplývá, že je velký rozdíl pokud fotografujete svého kamaráda nebo rodinného příslušníka, kde je již vztah důvěry vybudován. Anebo úplně neznámého člověka, který je navíc docela často i vašim klientem. Nejčastější varianta, pokud byste provozovali rodinnou fotografii v atelieru, fotili svatby nebo třeba ředitele a manažery firem. Nicméně stačí využít základů psychologie a teze o pozitivní motivaci. Což vlastně v praxi znamená, že model neustále chválíme. Tato metoda působí až mechanicky. I modely, které nejsou se sebou spokojeny, se po opakovaném pochválení uvolní a začnou se chovat přirozeně. A je to vlastně v zájmu fotografa, nejen modelu. Protože fotograf přeci potřebuje nafotografovat dobré portréty.

Pokud fotografujete komerčně, rozhodně není rozumná často slýchaná věta, kdy fotograf fotografovanému říká „udělej něco“. Tím svému modelu – a často vlastně i klientu – oznamujete, že nevíte co dělat. Ale on si vás platí právě proto, že vy to na rozdíl od něho víte, jste odborník. Je taky dobré si uvědomit, že pokud fotografujete v ateliéru a před sebou nemáte profesionální model, který je na tuto činnost natrénován, pro běžného smrtelníka je tato situace (kdy je navíc často nasvícen světly tak, že přes záři reflektorů fotografa ani moc nevidí) mimořádně nepřirozená. Bez komunikace s ním nejenže nedosáhnete toho, aby se choval přirozeně ale – protože vás téměř nevidí a často neví ani kde jste – bude úplně zmaten.

A na závěr ještě jedno doporučení: neklaďte modelům v průběhu focení otázky, protože budou mít na fotografiích otevřenou pusu.

    

(S autorem článku Kamilem Vargou se můžete setkat 2. dubna 2016 na jeho workshopech „Portrét“ a „Akt“ na Setkání fotografů 2.4. v KC zahrada)


     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • E.B.E
    E.B.E
    24.03.2016 16:57

    Pěknej článek. Sice trochu všeobecná klasika, ale určitě začátečníkům dost pomůže se zorientovat. Snad bych ocenil víc foto "příkladů". Jinak v zásadě chválím

  • Mr. William Bang
    Mr. William Bang
    24.03.2016 21:05

    Pekná definícia základných doporučení, výborne pochopiteľné pre každého ;-)

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Obsah článku

Komentáře k článku (2)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Články v sérii:

Další články ze série

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace