2.1.5. Praktický návod pro vyvolání černobílého negativu

Jako první radu bych zdůraznil, že je dobré nezačínat s negativem u nějaké důležité neopakovatelné akci jako je svatba, porod dítěte atd. Ne že by byl proces složitý nebo že bych vám nedůvěřoval, ale pro první vlastnoručně vyvolaný negativ je naprosto nezbytný klid a pohoda, skoro bych si půjčil výraz „slunce v duši“… Ideální je vyhlídnout si klidnou domácí náladu, kdy vás nebude nic stresovat a mít nafocený rozumný negativ v tom smyslu, že pokud se něco nepovede, tak se nic nestane.

Jako první krok doporučuji připravit si všechno potřebné na fotomisku, abyste nemuseli při vlastní práci nic dalšího shánět nebo hledat.

Jako druhý krok doporučuji provést nasoukání filmu do vývojnice. Teoreticky je to možné udělat až připravíte a vytemperujete vývojku, ale logičtější je podle mě nejdřív připravit negativ. Velice důležité je mít suché a čisté ruce a úplně suchou cívku. Namotávání na vlhkou cívku je mnohem obtížnější a i jediná kapička mezi závity dokáže pěkně ztížit práci. Vlastní namotávání probíhá v naprosté tmě, proto je potřeba vyzkoušet si zatemnění vhodné místnosti a připravit do ní na příhodné místo prázdnou otevřenou vývojnici s víčkem. Poslepu si vyzkoušejte, že až budete mít namotanou cívku, tak dokážete vývojnici po hmatu najít, dát do ní cívku a zavřít ji. Teď je potřeba ještě za světla si zastřihnout konec filmu (postup použití vytahovače je popsán v minulém dílu).

Ustřižení musí být rovné a mezi perforací. Pak ještě malinko zastřihnout rohy – opravdu málo, téměř nepatrně. Ještě pořád na světle můžeme zasunout konec kinofilmu do cívky a pojistit prstem.

Nezapomeňte si vzít s sebou do temnice nůžky a instruovat rodinu, aby vám nerozsvítila (zamknutí se bere jako samozřejmost). Teď přichází ten vzrušující okamžik, kdy jste sami ve tmě a jen popaměti se pokoušíte nahmatat okraje cívky a zkoušíte ten natrénovaný cik-cak pohyb, kterým se dostává film dál a dál. Je důležité nevytahovat z kazety víc filmu než je potřeba. Stejně byste ho museli neustále rozmotávat, protože se kroutí. Pokud se náhodou zasekne, je potřeba malinko se vrátit a nezmatkovat. Případně prsty pomačkat z boku závity filmu už namotaného v cívce. Zkuste negativ co nejméně omakat, ale v případě nutnosti se nebojte na něj jemně sáhnout. Pokud máte to štěstí, že používáte cívku JOBO (s jinými nemám zkušenost), je možné provést místo cik-cak pohybu prostě „natlačení filmu“ do cívky. Levá ruka svírá jemně cívku a pravá zasune negativ. Když jste nadoraz, levá ruka sevře z boku závity cívky a pravá se posune zpět o pár centimetrů. Tím se vysune další kousek negativu z kazety. Obrovská výhoda je v tom, že se dotýkáte negativu pouze na hraně a že tento postup (možný pouze se suchou cívkou) je velmi rychlý a pohodlný. Většinou mi natlačení nezabere víc jak půl minuty. Ať už jste dospěli k cíli jakýmkoli způsobem, zbývá ještě ustřihnout film u kazety a zavřít cívku do vývojnice. Teď už můžete na světlo, dál to bude hračka.

O dost složitější je situace, pokud máte svitkový film. Tady je potřeba suchého tréninku ještě více a já osobně si před každým ostrým namotáváním dám dvě tréninkově. U svitku je totiž potřeba zamknout se do temnice bez jakýchkoli předpříprav. Samozřejmě musíte na cívce nastavit předem správnou rozteč. Umytí rukou musí být superpečlivé, neboť se dotyku emulze občas nevyhnete. Mně se nejvíc osvědčil způsob, kdy odmotávám postupně krycí papír do ruličky než narazím na konec filmu, který zasunu do cívky a rozmotávám jen po malých kouscích a v podstatě tlačím na cívku jako u kinofilmu. Když toto selže, je asi nejlepší odmotat celý krycí papír pryč, odstřihnout přilepený konec (pozor aby lepící páska nezůstala na negativu) a začít úplně znovu. Problém je v tom, že svitek se prohýbá příčně mnohem více než negativ a má podle mě i větší tvarovou paměť. Jeho konec se neustále točí jak prasečí ocásek a nechce se mu poslušně klouzat do cívky. Nechci z toho ale dělat vědu. Když jsem to i já (v podstatě manuálně velmi málo zručný) po hodině tréninku zvládl, tak není potřeba mít strach. Je ale fakt, že po dvou svitcích vám přijde kinofilm jako procházka růžovým sadem.

Třetím krokem v pořadí je připravení chemikálií.

Do odměrky naředíte potřebné množství vývojky. Kolik to je, by mělo být napsáno na každé vývojnici, případně si to předem otestujte nalitím vody známého objemu do otevřené vývojnice s cívkou tak, aby se celá cívka bezpečně ponořila. Ustalovač doporučuji mít v hnědé půllitrové lahvičce. Hlavní je namíchat koncentraci doporučenou pro ustalování filmů a nikdy nepoužívat stejný ustalovač na papíry i na filmy (nejde pochopitelně o značku, ale o konkrétní roztok, který při ustalování papírů kontaminují nečistoty).

Pokud je v místnosti nepříznivá teplota, bude dalším krokem temperování lázní. Chci zdůraznit, že teplota vývojky by měla být vždy podle doporučení výrobce pro daný typ filmu. V naprosté většině případů je to 20 stupňů Celsia. Ze všech chemikálií záleží nejvíc právě na teplotě vývojky. Teploty ostatních lázní se mohou pohybovat plus mínus dva stupně bez jakéhokoliv rizika. Pozor ale na střídání teplot. Příliš studená nebo teplá voda na praní je nejběžnější případ, kdy dochází k poškození emulze negativu. Nejjednodušší postup temperování je postavení odměrky s vývojkou a všech lahviček do umyvadla nebo vhodné nádoby s teplou či studenou vodou. Teploměrem mícháme vývojku a průběžně kontrolujeme teplotu. Pokud je vývojnice studená, tak ji také na chvilku částečně ponoříme, aby se ohřála. Jestliže se nám nepodařilo dosáhnout potřebné teploty, pro kterou je uveden čas volání, musíme ho zkorigovat podle tabulky přiložené k vývojce. Vyšší teplota znamená kratší volání a naopak. Studená vývojka pracuje většinou kontrastněji, teplá zvětšuje zrno.