Setkání na haldě hlušiny

Dobrá fotografie znamená být ve správný okamžik na správném místě. Vedle oka a znalosti techniky to chce dobře organizovat a plánovat. Připraveného a odhodlaného má pak paní Fotografie vždy většinou ráda. O tomhle se denně přesvědčujeme v Galerii, kde je spousta autorů s jednou či dvěma vynikajícími, ale jen malé množství autorů, kteří jsou každý týden schopni vytahovat nové jedinečné fotky. Ti prostě mají všechno: oko, technické znalosti i umění plánovat a předvídat.

Vlastně kolem každé dobré fotografie vzniká nějaký zajímavý příběh. Koukáte do hledáčku a koukáte a najednou to tam je, třeba i tak trochu náhodně. Ten kdo kouká déle a se zaujetím, má větší šanci. Napadá mě při tomhle psaní analogie s různými z historie slavnými zjeveními (např. božské vidiny římského císaře Konstantina na mostě…..). Prostě i netrénované oko čas a mozek vždy občas zachytí jedinečný okamžik či kompozici i když nic neplánujete. Techničtí fotografové to naopak někdy vůbec nezmáčknou, neboť si řeknou, že fotka nebude technicky dokonalá, což je další nesmysl.

A teď už konečně k tomu setkání na haldě hlušiny. Výstup byl plánován, setkání určitě ne.

Belgie je jednou z nejbohatších zemí Unie. Jako vždy současná generace žije z díla otců a praotců. A ti se zde celkem činili. Král Leopold se v minulém století dohodl se Stenleyem a získal pro malinkou zemičku africké Kongo, které Belgie efektivně vysávala jako zdroj surovin a bohatství, což pomáhalo podporovat investice a zdejší průmyslový rozvoj. Vlámové, kterých zde žije většina, se koncem minulého století dostali do stínu francouzské menšiny, neboť právě ve francouzské části leží ložiska černého uhlí, jako hlavní suroviny pro hutní průmysl. V Čechám jsme na tom byli podobně, jen jsme neměli Kongo a Belgičani zase ne komunistický experiment. Před dvaceti lety jsem byl měsíc na praxi v Třineckých železárnách a prostředí aglomerační pasů, koksáren, vysokých pecí mě fascinovala gigantismem zařízení. Hutě jsem proto v Belgii určitě neviděl poprvé.

V Charleroi, kde se jinak než francouzsky nedomluvíte, stále vládne hutní průmysl. Z bohatého Bruselu je to sem po dálnici půlhodinka. Za tenhle krátký okamžik se z centra Evropské Unie můžete přenést o padesát či sto let nazpět do doby „živelného kapitalismu“, pokud si vyberete patřičná místa. Štiplavý dým padající na řady domků dělnických kolonií, mnoho domů polorozpadlých či na prodej. Občas však i nějaký zrezivělý skvost ve stylu Art Nouveau. Mezi haldami odpadků v uličkách procházejí docela slušně oblečení lidé a na ulicích postávají moderní automobilové ojetiny.

Bylo to loni před Vánoci. Na náměstí ve středu města stál vánoční strom, na který dobrovolníci zavěšovali z plošiny jeřábu kouličky za 10 Euro na pomoc městu. Já jsem odtud zamířil do dělnických čtvrtí v okolí hutí. Ve dne, pokud se zde neprocházíte v saku s kravatou, je to zde celkem bezpečné. S fotoaparátem však vypadáte podezřele a dospělí lidé se vyloženě nechtějí fotografovat. Navíc nikdo jinak než francouzsky neumí. V okamžiku, kdy jsem rozbalil stativ před vjezdem do jednoho ze závodů, vyrazil na mne vrátný, který mi zakázal fotografovat. Moc se vlastně ani nedivím, že místní management nemá zájem o snímky se jménem své společnosti s šedivým dýmem z hulících komínů v pozadí.

Opuštěné haldy hlušiny, kam v minulosti vyváželi strusku z pecí, jsou pak ideálním místem, odkud se podívat na takovéto podniky pěkně z nadhledu. Zdejší haldy již byly zatravněny, takže výstup je prudký, ale bezpečný. Asi za půl hodiny jsem stál se stativem nad provozy firmy Carsid. Dýmy štiplavých plynů s oxidem siřičitým se valily přímo na mne a po té padaly na řady domů v okolí hutí. Pořídil jsem pár snímků. Zaujal mne malý kostelík, který někdo postavil pod haldou, u kterého si hrály děti. Ty si všimly „exota“ na haldě a hned začaly šplhat ke mně po té, co jsem na ně zamával. Za deset minut ke mně dorazili tři ušmudlaní kluci, kteří se chtěli fotografovat. Rozhodně netrpěli pocity a předsudky svých rodičů. Prostě tady na haldě byli doma. Když jsem je však postavil tak, aby měli hutě v pozadí, nechápali to. Z prchavého pohledu na ty kouřící komíny bylo vidět, že je to něco jako jejich nepřítel. Prostě něco, co nemají rádi, něco, o čem asi nepříliš lichotivě mluví jejich rodiče a okolí. Jejich přirozenost a otevřenost však bylo něco úplně jiného než to, co pozoruji u jejich zhýčkaných rovnostníků, kteří jsou zvyklí vystupovat z nablýskaných mercedesů svých rodičů a nakupovat haldy dárků v belgických su­permarketech. Komunikace byla jen pomocí posuňků a anglicky nikdo z nich neznal ani slovo. A tak za pět minut letěli zase z haldy dolů a valili sudy.

Prostě jeden takový malý fotografický příběh, který mám mnohem raději, než příběh vázající se k fotografování bruselského čůrajícího panáčka obklopeného obchody se suvenýry a hordami turistů.