Vesmír I.

II. Co budeme k fotografování Vesmíru potřebovat?

Jednoznačně zrcadlovku a v dnešní době vše zjednoduší její digitální varianta. Vzhledem k propracovanému CMOS snímači s minimálním šumem i při vyšších citlivostech se mi osvědčuje Canon 20D, ale stejně vhodné jsou určitě i verze 10D, 300D, 350D. A na internetu lze nalézt velmi zdařilá astrofota z Nikonu D70 a ostatních DSLR sdílejících s Nikonem kvalitní snímač od Sony. Dokonce existují i specializované verze DSLR upravené pro použití v astronomii, jako např. Canon 20Da a lze si podobnou úpravu (vyjmutí IR filtru) objednat i u vaší zrcadlovky, ale nepředpokládám, že by někdo s běžných návštěvníků FA chtěl jít touto cestou.

Vhodné je mít s sebou také náhradní paměťové karty, fotobanku, nebo rovnou notebook, který kromě funkce uskladnění a kontroly pořízených snímku, může mít nainstalovaný atlas hvězdné oblohy. V této oblasti mohu doporučit velmi kvalitní freeware Cartes du Ciel (www.ap-i.net). Při delším focení přijde na řadu i záložní baterie Vašeho DSLR, neboť fotoaparát spotřebovává poměrně dost energie na udržení zrcátka v horní poloze a otevřenou závěrku.

Podle objektu našeho zájmu „extrémní“ světelný objektiv s možností manuálního ostření. Tím extrémem mám na mysli to, že pro focení noční oblohy využijeme buď objektivy velmi širokoúhlé (méně než 28 mm – hvězdné konstelace, meteory) nebo teleobjektivy větší než 135 mm (Měsíc, planety, mlhoviny, komety). Základní ohnisko okolo 50 mm lze použít výjimečně na velké komety nebo plošně rozsáhlé mlhoviny, či největší galaxii M31, ale i zde je výhodnější krátký teleobjektiv. Přestože v jiných návodech se moc nedoporučují, já osobně mám velmi dobré zkušenosti se starými skly na závitu M42 (Zenit, Praktika,…). Při cenách – řádově stokorun až jednotek tisícikorun za nejlepší kousky – jsou dostatečně kvalitní a světelné. Zatím jsem nejčastěji použil následující objektivy:

• rybí oko Zenitar 16mm F2.8 (nepříliš kvalitní kresba, ale nejširší sklo, které mám k dispozici)
• Asahi Super Takumar 50mm F1.4 (velmi kvalitní kresba, omezenější použití pro astro foto)
• Mamia/Sekkor 135mm F2.8 (celkem slušná kresba i při minimální cloně, trpí aberací, kterou je nutné potlačit při postprocesingu)

Mým snem v této oblasti je nějaký slušně zachovalý CarlZeiss Sonnar 200mm F2.8, ten však bohužel patří mezi ta dražší manuální skla (nepřebývá vám nějaký ?).

Nezbytností je dostatečně stabilní stativ (sám mám lepší zkušenosti s použitím kulové hlavy, místo „videohlavy“ s aretací ve dvou osách). U pevného stativu se udává nejdelší expozice, kdy zemská rotace ještě nerozmaže bodové hvězdy do obloučku, v poměru 600 lomeno ohnisková vzdálenost objektivu (relativní, tj. je třeba počítat s crop faktorem naší zrcadlovky). Pro mou sadu objektivů nám vychází cca 25 sekund pro Zenitar, 7 sekund pro pevnou padesátku a 3 sekundy pro objektiv 135mm. Takto krátké expoziční časy nás budou velmi limitovat při snímání slaběji zářících objektů, jako jsou mlhoviny a komety.

Velkou výhodou oproti běžnému pevnému stativu je tzv. astronomická montáž, která umožňuje kompenzovat rotaci Země a po zacílení fotoaparátu na daný objekt hvězdné oblohy, tento potom sledovat (pointovat). Sledování se děje buďto manuálním točením příslušné kličky nebo pomocí speciálního krokového motorku, kterému se pro jeho schopnost sledovat rotaci Země také někdy říká hodinový stroj. Nejmodernější montáže pak mají plně digitální řízení v obou osách směrech často řízené dalším externím počítačem, ale to už je zase nad rámec našeho návodu. Pro skutečně dlouhé expozice případně velká zvětšení se navíc automatické sledování hvězd opravuje pomocí pomocného pointačního dalekohledu.

Já jsem svoji první montáž (na snímku, zřejmě typ EQ2) získal spolu se svým malým dalekohledem, ale vzhledem k její nízké kvalitě provedení (co by člověk čekal za 2500Kč včetně dalekohledu;-), se mi ji samotnou s manuálním posunem nepodařilo použít pro astronomické foto. Propočítal jsem si, o kolik stupňů příslušnou kličku pootočit každou lichou vteřinu. Udělal jsem si pomocné stupnice,… a strávil mnoho času pokusy… Nakonec se k mé smůle ukázalo, že v montáži jsou určité vůle a o několik stupňů se příslušná kolečka pootočí, aniž by byla v záběru… Bohužel dost nepravidelně a nepředvídatelně.
Bylo jasné, že se jedná o vůle pouze při prvotním záběru, po jejich překonání to vypadalo, že jde montáž hladce. Takže jsem začal přemýšlet, jak zpřevodovat grilovací motorek tak, aby dával dostatečně hladký chod mé montáži. Je velmi pravděpodobné, že by toto úsilí vyústilo v další neúspěch, ale dříve než jsem svůj „grilovací hodinový stroj“ stihnul sestavit, usmálo se na mne štěstí ve formě profesionálního hodinového stoje. Na ten jsem narazil čirou náhodou při občasné návštěvě bazaru Foto Škoda v Praze. V komisi za něj chtěl majitel 1800 Kč, což mi přišlo jako dostatečně atraktivní (nový jsem zahlédl na internetu za cenu okolo 5000). Drobnou nesnází byl fakt, že byl určený k vyšší montáži stejné řady EQ3, ale potřebné obvodové rychlosti jsou shodné a tak stačilo udělat malou redukci z kousku ohnutého plechu…

Pro zájemce o „pointovanou“ astrofotografii, kteří nechtějí jít cestou nákupu hotové montáže resp. hodinového stroje jsou na internetu desítky návodů na konstrukci tzv. dveřního závěsu (barn door např. zde). Ten by podle referencí měl mít schopnost sledování hvězd srovnatelnou s montáží EQ2 (tj. několik desítek sekund až 5 minut) a pro šikovného kutila by její zhotovení mělo být otázkou desítek minut a nákladů na materiál v jednotkách stokorun.

Jinou možností je zajít na hvězdárnu a po domluvě s majitelem/ob­sluhou připevnit stativový šroub „na záda“ existujícímu dalekohledu a použít montáž a hodinový stroj dalekohledu pro náš fotoaparát…

Vhodným doplňkem našeho fotoaparátu je také dálková či drátěná spoušť s možností aretace v pozici B pro časy delší než maximum poskytované fotoaparátem. Její absenci lze částečně obejít použitím samospouště, neboť fyzický stisk spouště na fotoaparátu by jej rozkmital právě na počátku expozice. Samospoušť nám ale neumožní obejít maximální programovanou expozici.

Pokud to je podporováno, určitě je vhodné použít režim předsklopení zrcátka. Pokud není, přijde ke slovu prastarý fotografický trik – „klobouková závěrka“ – před expozicí zakrýt objektiv (pokud možno bez dotyku), otevřít závěrku, počkat pár vteřin, až se ztlumí otřesy způsobené nárazem zrcátka a objektiv odkrýt.

Poslední potřebnou výbavou je pak vhodné teplé oblečení a obuv (strávíme několik hodin na mraze bez možnosti velkého pohybu). Často je nezbytný také automobil, neboť v našich nevhodnými lampami osvětlených městech s přezářenou oblohou máme jen malou šanci na úlovek z hlubokého vesmíru. Vhodným stanovištěm je vyvýšené místo co nejdále od větších měst, s pokud možno co nejlepším výhledem do všech směrů (pro většinu pozorování je klíčový výhled k jižnímu obzoru). Pro sebe jsem našel takové stanoviště na parkovišti pod Vrátenskou horou, 20 km severně od Mělníka, kde žiji.

Pokračování je již na cestě…