Borneo

Spolucestovatel, se kterým jsem cestu podnikla, měl 4 dny volna z práce, kterou tam momentálně vykonával. Rozhodli jsme se tedy vyjet si na tyto dny někam poblíž, kde jsme ještě nebyli. Neměla jsem čas vyřizovat víza, zavrhla jsem tedy Kambodžu, Indonésii i Thajsko. Zbyla už snad jedině Malajsie, napadá mne ostrov Borneo. Je to třetí největší ostrov na světě, jehož severozápadní pobřeží patří dvěma Malajským státům – Sarawaku a Sabahu. Rozhoduji se pro Sarawak a vyřizuju letenky do hlavního města Kuching (malajsky „kočka“).

Jsme ubytováni za městem, v hotelu u moře. Půjčujeme si auto a hned vyrážíme. Jízda po levé straně zpočátku působí středoevropskému řidiči docela potíže, všechny páčky v autě jsou naopak, místo blinkru pořád zapíná stěrače. Já studuji mapu a naviguji do rehabilitačního centra Semenggoh, kde chovají orangutany a zoborožce. Procházíme džunglí a míříme k zoborožcům. Jsem trochu zklamaná, naivně jsem si myslela, že mi budou volně poletovat nad hlavou, ale jsou ve voliérách jako v ZOO. Velcí černí ptáci s obrovským žlutým zobákem, který přechází do jakéhosi vyklenutého rohu, působí majestátně. Na první pohled se zdá, že s tou zátěží, co mají na hlavě snad ani nemohou létat. Tento velký zobák i roh však mají svůj význam. Samička zoborožce si pro nakladení vajíček a vyvedení mláďat hledá dutinu ve stromu, kde se usídlí a s pomocí samečka se doslova „zazdí“. Blátem, dřevem a kůrou uzavřou dutinu a nechají jen otvor, přes který sameček přináší potravu. Samička v tomto dobrovolném žaláři přivede na svět mláďata, která jsou takto chráněna před nepřáteli. Ona se pak s pomocí samce po čase vyklove ven a dutinu za sebou opět uzavře. Mláďatům nosí potravu a když jsou dost vzrostlá, vyklove jim samička se samcem otvor, aby mohla vyletět.

Necháváme zoborožce za sebou a jdeme dál. Teď už snad konečně uvidím ty chlupaté lesní lidi (orang-utan je malajsky “člověk z lesa“). Přicházíme k betonové zdi, jsou u ní dřevěné schůdky a přístřešek, z jehož vrcholu vidím obrovský prostor, ve kterém nacházím tři orangutany. Obrovský samec lelkuje ve stínu a samice po očku pozoruje své mláďátko. To se nejdřív tváří unuděně, ale jakmile zaregistruje, že má nějaké diváky, začne předvádět artistické kousky – šplhá po laně, přeskakuje na strom, houpe se na větvích, seskakuje na zem, zakrývá si obličej obrovským listem a dělá na nás kuk. No nádhera. Jen škoda, že jsou za zdí…. Samec občas vyjde ze stínu, utrhne si trs šťavnaté trávy a rozvážně ji přežvykuje. Je to skutečně obr – no v tomto případě má zeď asi své opodstatnění. Trávím tady spoustu času, ale park se navečer uzavírá, takže musíme jít.

Přijíždíme k hotelu a zjišťujeme, že se během odpoledne zaplnil lidmi, kteří tu přijeli strávit víkend. Ráno jsme byli snad jedinými hosty a teď je tu hlava na hlavě. Převlékám se do plavek a jdu na malou písečnou pláž. Voda je teploučká, jsem v ní až do setmění.
Druhý den máme v plánu národní park Bako. V tomto parku je možno vidět téměř všechny druhy vegetace nacházející se na Borneu, je zde zastoupeno sedm eco-systémů. Jedeme asi 30 kilometrů autem do přístavu a pak asi půl hodiny lodičkou, jiným způsobem se do parku dostat nedá.

Přirážíme k molu a domlouváme se s „kapitánem“ lodi v kolik hodin pro nás má přijet. Platíme poplatek za vstup do parku a taky poplatek za kameru. Podle mapky si vybíráme trasu, kterou zvládneme projít, abychom do odpoledne byli zpět. Vycházíme, je příliv a my procházíme po lávkách mezi zatopenými mangrovníky. Vítá nás tu malá opička – makak. Hopsá před náma, nedělá problémy. Blížíme se k džungli a najednou pod lávkou vidíme proplouvat ještěra, je tak metr a půl dlouhý a pěkně zbarvený. Pozorujeme jej, dokud nezapluje mezi keře.

Vydáváme se po pěšince do džungle, nad námi ve větvích skáče a divoce vřeští hejno opic. Jdeme dál tropickým deštným pralesem, stoupáme vzhůru, vegetace se mění, přicházíme na skalnatou planinu, sem tam nějaký keřík, navátý písek. Bohužel tady nejsme kryti stromy a slunce žhne svým poledním žárem, zrychlujeme krok a snažíme se dostat rychle do stínu. Naštěstí po chvíli opět vcházíme do džungle, pěšina se opět mění na dřevěnou lávku a my procházíme nad bažinami. Poznáváme masožravé rostliny, mají tvar džbánku – podle toho jsou taky pojmenované.

Každou chvilku bychom měli narazit na vodopády s jezírkem a těšíme se na osvěžení ve vodě. Tak jsme tady, ale voda v jezírku má podezřelou cihlovou barvu, nemáme odvahu do ní vlézt. Nebojíme se krokodýlů – ti by tady být neměli, ale neviditelných parazitů. Naše trasa vede až na pláž, tam skočíme do moře a bude nám fajn. Prodíráme se dál džunglí, fotím další masožravky a květiny, které vidím. Občas uslyším podezřelý šelest a mám docela strach, že nás přepadne hejno opic a roznesou nám naše věci po stromech, nebo narazíme na rozběsněné prase bradavičnaté, či se na nás ze stromu spustí nějaký had škrtič. Naštěstí slyším vřeštění opic jen z dálky, sem tam něco poblíž nás zašustí, ale nic se neděje. Už cítíme moře a zrychlujeme krok, mám chuť odhazovat věci co mám na sobě a vběhnout přímo do vody…. je odliv…… moře se třpytí desítky metrů od nás a před náma je jen písčito-bahnité pole. Z koupání nic nebude, musíme se spokojit jen s odpočinkem na pláži. Je tady spousta zajímavých kamenů a skalisek vytvarovaných mořem. A ještě něco…..malí živočichové hopsající v písku – mudskipper. Je to taková malá srandovní rybka, odrážející se ploutvičkama a poskakující po bahně. Bavím se jejich naháněním, moc fotogenické nejsou, ale aspoň malý vizuální úlovek mít musím.

Je čas vydat se na zpáteční cestu. Procházíme džunglí nazpět, pomalu vycházíme z hustého porostu, když se před náma ve větvích něco zahoupá. Wow, to je ta největší vzácnost, jakou jsme mohli vidět – opice nosatá, žije jedině tady na Borneu. Je sama, sedí na větvi, přidržuje se dlouhýma rukama a rozhlíží se kolem sebe. Stojíme a pozorujeme ji. Je dost daleko a ve stínu, zkouším fotit, ale nečekám dobrý výsledek. Pár minut odpočívá a pak se pomalými pohyby vzdálí. Scházíme k táboru, dáváme si malé občerstvení a u pláže čekáme na naši loď. Kolem nás se prochází obrovský krab, mezi spadaným listím jej ani nebylo vidět, mířím na něj objektivem a čekám až vyleze z ulity. Mezitím nám ovšem tlupa makaků vzala sušenky, na kterých jsme si ještě chtěli pochutnat, ostatních věcí v batohu si naštěstí nevšimli. Naše lodička přijíždí, my se k ní odlivem brodíme a odplouváme. Určitě by stálo za to, strávit tady víc dnů, protože k vidění je tu toho moc. V parku jsou chatky, kde se dá přespat, ale máme už zaplacený hotel, s tím se nedá nic dělat.

Další den trávíme objížděním parků s udržovanými trávníky, jezírky a spoustou květin, a středisek, kde chovají zvířata. Kolem Kuchingu je takových zařízení mnoho. Procházíme se džunglí, v některých místech mám docela strach, hlavně když vidím mezi větvemi natažené pavučiny a na nich houpajícího se obrovského pavouka. Tyhle příšerky fakt nemusím a ještě, když jsou velikosti mé dlaně, tak i v tom horku mne docela mrazí.

Poslední den jsme si vyčlenili na výstup hory Santubong, která se tyčí nad hotelem. Je vysoká 810 metrů, což není moc, ale vycházíme prakticky z nuly – přímo od moře. Vyrážíme ještě za ranního chládku. Prvních pár metrů je pohodových, celkem rovinka, ale jak houstne porost, cesta se stává strmější. Pak už šplháme mezi kořeny stromů, ještě výš už jsou lana a kolmé žebříky. Cesta je skutečně namáhavá, několikrát musíme sestoupit dolů, abychom zas kus dál mohli prudce nahoru. Asi po třech hodinách výstupu stojím na samém vrcholku. Je tu nádherný rozhled na moře, na vesničky pod námi, na řeku vlnící se džunglí. Jen ti komáři! Řekla bych, že už dlouho si nepochutnávali na čerstvé lidské krvi, ale prý tady není malarická oblast, tak snad jejich sání přežiju ve zdraví. Sestup dolů je samozřejmě ještě horší, než cesta nahoru. Křečovitě se držím lan a všeho možného, svaly už mi začínají vypovídat službu, taky kolena se ozývají. Ale zvládám to, na hotel dorazíme kolem druhé hodiny odpoledne a je to právě včas. Horu Santubong začíná pokrývat hustá mlha a spouští se déšť.

Odpoledne odpočíváme, pospáváme a musíme se balit, večer odlétáme.

Je škoda, že jsme v Sarawaku nemohli strávit víc času. V celém sultanátu je spousta národních parků – Gunung Mulu s obrovskými jeskyněmi, Gunung Gading, kde je možno vidět rostliny s největším květem na světě – Rafflesie. Národní park Niah s archeologickými nálezy kostí nejstarších lidí Jihovýchodní Asie, nástěnnými malbami, jeskyněmi plnými netopýrů. Žijí tady taky domorodé kmeny – Dajákové – dříve to byli lovci lebek. Možná si taky vzpomenete na Sandokana, který se pohyboval právě v těchto místech, bílého rádžu ze Sarawaku – což byla skutečná postava. Sarawak je největší sultanát Malajsie, má pobřeží dlouhé 800 km omývané teplým Jihočínským mořem, krásné pláže a ostrůvky….takže zase někdy příště, vzhůru do Asie.