Technologie pro automatické zaostřování

Aktivní člověk bývá více ceněn než pasívní. Zejména v minulosti v SSM pasívní nebylo zrovna to nejlepší hodnocení. U systémů automatického zaostřování to tak být nemusí. V článku najdete vysvětlení jak tyto technologie fungují a jaké jsou jejich hlavní výhody a nevýhody.

Pasívní autofokus

Pasívní proto, neboť využívá jen přítomného světla. U pasívních soustav se vyhodnocuje obraz v rovině zaostření nebo v její blízkosti a podle získaných údajů se upravuje zaostření objektivu. Pasívní autofokus bývá ve srovnání s aktivním systémem přesnější, ale k zaostření potřebuje určitý kontrast na fotografovaných objektech.To může být problém například při fotografování v mlze nebo při nedostatečném osvětlení. V takové situaci pak není jiné možnosti než přepnout do režimu manuálního zaostřování.

Problém zaostření při nedostatečném osvětlení řeší řada výrobců jednookých zrcadlovek umístěním přisvětlovacích zdrojů na tělo fotoaparátu. Tento zdroj se aktivuje v okamžiku, kdy čidlo autofokusu nenalezne dostatečný kontrast. Přisvětlovací zdroj pak promítne na fotografovaný objekt skupinu čar, které jsou systémem automatického zaostřování použity pro správné zaostření. Pomocný zdroj však má pouze omezený rozsah, takže při zaostřování vzdálenějších objektů zejména v kombinaci s objektivy s delší ohniskovou vzdáleností nefunguje.

Vedle nedostatečného kontrastu může problém způsobit i samotná struktura snímaného objektu, jejíž pravidelnost může oklamat pravidelně uspořádaná CCD čidla. Řešením jsou pak křížové snímače ostrosti, které určí rovinu zaostření podle struktury objektu v různých směrech. Ve skutečnosti není nutné rozmístění čidel do kříže. Stačí umístit čidla v zorném poli nerovnoměrně v obou směrech, aby neinterferovala s pravidelnou strukturou objektu.

Díky odrazům světla a směru polarizace může k problémům s pasívním autofokusem dojít po nasazení lineárního polarizačního filtru. Řešením je kruhový polarizační filtr, za nímž rovina polarizace rotuje a proto nemůže dojít k selektivním jevům, které naruší činnost čidel.

U objektivů s manuálním ostřením je lepší větší vzdálenost mezi jednotlivými značkami označující v metrech vzdálenost zaostřeného objektu, neboť lze přesněji ostřit. U AF objektivu jsou pro ostření naopak žádoucí co nejmenší posuvy čoček, ke kterým dochází malým otočením válce objektivu. Z tohoto hlediska jsou nejlepší objektivy s vnitřním ostřením, kde se pohybuje člen ve vnitřní skupině čoček. Pro pohon se používají např. špičkové ultrazvukové motůrky, známé velmi tichým chodem.