To když je klid, a ticho.
Sednu si ke stolu s malou lampičkou.
Otevřu šuplík vzpomínek a najdu si papír.
Papír, bílý jak ledovcový sníh.
Nechám ho sklouznout jak podzimní list.

Lampičku polechtám a osvítím svět.
Pak vezmu to nejlehčí z per,
co jak pírko z Ledňáčka,
a přitom špička jak kyrys rytíře,
v světle se leskne.

Lehce do prstů uložím,
a navlhčím,
v modrých kapkách rosy z lesních borůvek.
Pak pěšinkou k papíru, ¨
otevřu dřevěnou branku vzpomínek

Když špička zastaví se odpočinkem,
ze strachu dotknout se sněhové čistoty.
Krůpěje rosy se derou z myšlenek,
s touhou uložit na papír všechny mé světy.
A rozletět se, jak vážka nad řekou.

První dotek je nesmírně důležitý.
Musí být něžný i rázný.
Má papír pohladit a požádat o odpuštění
že jeho čistotu, něčím nahradí, ale nezraní.
a z ledového spánku prvními slovy ho probudí.

Když sníh se barví básníkovou krví
A pero krouží čáry jak brusle na zamrzlém jezeře,
tu je ta báseň.
V jednom tahu zrozená,
jední