Prožil tam celičký svůj život. Byl horníkem. Vlastně solníkem. Postáli jsme, pokouřili, on vzpomínal. Vzpomínal a strážil. Strážil areál, aby tam nikdo nechodil. Mě ale nevyhnal. Myslím, že nevyhnal nikdy nikoho. A navíc mi ještě poradil, kudy vylézt (na své riziko) na věž. Jeden z mnoha ukrajinských paradoxů, kvůli kterým mě ta země láká.

Dnes ze solotvinského solného dolu zbývá už jen torzo. A brzy tam nebude ani to. Těžní věž v pozadí byla ještě loni součástí veliké haly. Má se tam na "starých základech" stavět kombinát na zpracování ropy. Moc tomu nevěřím... Ale i kdyby ano, Solotvino už nikdy nebude tím, co nese ve svém názvu.