Prožil tam celičký svůj život. Byl horníkem. Vlastně solníkem. Postáli jsme, pokouřili, on vzpomínal. Vzpomínal a strážil. Strážil areál, aby tam nikdo nechodil. Mě ale nevyhnal. Myslím, že nevyhnal nikdy nikoho. A navíc mi ještě poradil, kudy vylézt (na své riziko) na věž. Jeden z mnoha ukrajinských paradoxů, kvůli kterým mě ta země láká.
Dnes ze solotvinského solného dolu zbývá už jen torzo. A brzy tam nebude ani to. Těžní věž v pozadí byla ještě loni součástí veliké haly. Má se tam na "starých základech" stavět kombinát na zpracování ropy. Moc tomu nevěřím... Ale i kdyby ano, Solotvino už nikdy nebude tím, co nese ve svém názvu.
Nemůžete komentovat. Nejste přihlášen(a).
dobre ty
baví mě Tvoje fotky i povídání okolo :) Na tomhle snímku jsi náramně zachytil výraz obličeje ...
ano. vcetne popisu..
Dobrá, opravdu dobrá..
jo, máš recht, ty časy se již nikdy nevrátí...hoj
...
hmm, ++
:)
mínusem je pro mě hlavně ztmavení pravé strany
výborná
fajn
nj... s ním a s tím pokecem a torzem a mraky... emotivní...
Byl jsi tam i před...e mnou? Tzn. v době, kdy věž byla součástí... haly?
Visdět jen tuhle jednu, asi yb se mi taky líbila.
Ale... Hele, nemáš pocit, že ses naučil jeden recept a podle něj to teď stříháš hrušku jabko švestku meloun??
fajn
super
Krasna prace ....
úžasná fotka
*
hezke svetlo v obliceji. libi
fajná