Moje teorie - kvalita a informační hodnota fotek a videí

a to jak říkáte, že ta technická kvalita není až tak důležitá, to taky není tak docela pravda. Víte který foťák je nejkvalitnější na světě?
Jmenuje se Hubbleův dalekohled, a astronomové s ním udělali fotky které překonaly všechno co tady do té doby bylo. Tak takovou práci obdivuju, a ne černobílé fotky bezdomovců.

Nějak pleteš technickou a emoční stránku dohromady. To bude asi ten problém. Plastová panenka je taky nejspíš "dokonalejší", než ručně vytesaná socha. No v těchhle oborech jde spíš o kreativitu, vyjádření sebe sama. Vtisknutí osobnosti a pocitů (ať už těch veselých, nebo podle tebe depresivních) Ale jestli máš raděj na náměstí plastový odlitek, než kamennou fontánu, je to tvoje věc

Tak na náměstí mám radši kamennou fontánu nebo sochu, protože ta je podstatně kvalitnější a vydrží staletí, kdežto betonová nebo plastová se za pár desítek let rozpadne.
Ale zase něco jiného by bylo u hraček, tam bych radši plastové nebo kovové autíčko na dálkové ovládání, než ručně vyřezávané ze dřeva co by nemělo motor:)

Tak emoce musí vzbuzovat ten originál který je zobrazovaný ne? A emoce autora by se do toho neměly plést. Když je originál krásný tak by měla fotka vyvolat skoro stejné emoce, jako kdybych na tom místě byl ve skutečnosti. Ale když to bude fotit autor s depresí a schválně to vyfotí v mlze nebo černobíle, tak i původně krásná krajina bude vyvolávat nepříjemné emoce a to je škoda ne?
Když bude někdo fotit ošklivou fabriku nebo příbytek bezdomovců, tak ať se bude snažit jak chce tak to asi příjemné emoce nevyvolá.
Nebo jaks to myslel s těma emocema?

Nejen u fotek platí, že se musí dělat srdcem. To ale znamená, že záleží na něm, co vtiskne do svého díla. Bude odrážet jeho pocity, jeho vidění. Kreativitu a originalitu. To dělá z člověka umělce. Jeho jedinečnost. Ne dokonalost výtvoru.A co je, nebo není depresivní, je taky jen subjektivní. Někdo se podívá na fotku rodin z afgánistánu, bude z ní v depresi....ale druhej ocení reflex a dobrý oko fotografa,k tomu si pomyslí: "To je dobře, že tady se to neděje" ...zřejmně jsi ten první typ :-)

Když se ještě vrátím k tvému pohrdání fotografií, papírová fotka je tu už dvě stě let. V různých skleněných provedeních ještě dýl. Malba dokonce tisíce, až desetitisíce, ve formě maleb v jeskyních. Vytváří obraz doby a vypovídá o tvůrci. Myslíš, že někdo bude obdivovat takhle tvoje videa , zvlášť v době, kdy jednak může být technologie daleko dál, a nebo naopak. Po nějaké krizi či katastrofě si bez elektriky a vhodného hardvéru nic z toho neprohlídneš. Životnost médií, jak optických, tak pevných disků se měří na maximálně desítky let. Ale co je nejdůležitější: Koho bude zajímat tvoje dokonalá krajinka ze vzduchu,zvlášť když se ničím neliší od toho množství dalších? ...každej vidí minulost v tom, jak se tenkrát žilo,kdo co dokázal, vytvořil.Jak si užíval života, prostě jak se měl. Tak jako se babička podívá na fotky z dětství. Mám spousty ptáčků, krajinek...už teď nevím, kdy jsem se na některou z nich po letech podíval. A na zdi mi visí "nedokonalej strom" se dvěma abstraktními postavičkami. Když chci vidět video zajímavé krajinky, stačí pustit jeden z dokonalých snímků BBC, kterých jsou tisíce

Dobře, tak na fotku rodin z Afganistánu se podívám jako na dokument, klidně se i podívám na videa jak islámisti sekají hlavy nebo jiné věci, je to adrenalin:) Dozvím se jak se tam žije, ale pak mi rozum řekne že jsem rád že se to tady neděje.
Ale rozhodně bych nato nechtěl koukat pořád a mít to na zdi.
Logicky už jen proto že je to něco co bych nechtěl zažít.
Ale na zeď si dám radši takový obraz, kde je něco tak krásného, že bych to moc chtěl zažít, ale je to pro mně v reálu těžko splnitelné. Takže když se podívám na krajinu co mám na zdi, tak je podstatně hezčí než jaký mám výhled z okna. A vyvolá ve mně příjemné emoce, a cítím se dobře, a o to jde ne?

Já jsem fotil už od dětství, i když jen amatérsky, ale vždycky jsem fotil jen věci, které se mi líbily nebo ve mě vyvolaly příjemné emoce. Právě proto abych si ty příjemné emoce mohl po čase zopakovat. Nikdy ani ve snu by mě nenapadlo fotit něco co se mi nelíbí nebo co bych nechtěl zažít. Když v nějaké situaci zažiju nepříjemné emoce, tak to přece nechci už prožívat znovu.

Přiznávám, že taky fotím věci, které ostatní občas označují jako škaredé. Mně se třeba odjakživa líbí staré domy, tak když sem se do nějakého opuštěného domu dostal, a hledal tam poklady, tak sem si ho i nafotil. Až před nějakým rokem sem zjistil, že je to taky fotografická disciplína a jmenuje se to urbex:) Ale fotil sem to protože se mi to líbí a vyvolává to ve mně příjemné pocity.
Právě proto se divím, že někdo fotí třeba bezdomovce, tak mně taky zajímalo, jestli v něm vyvolávají nějaké příjemné pocity.
A těch dokonalých krajin ze vzduchu z dronu mám už postahovaných hromadu, a pořád mě to fascinuje. Protože něco takového sem dřív nikdy neviděl ani to sám nedokážu nafilmovat. Řekl bych, že svou estetickou hodnotou to překonává prakticky všechno, co sem do té doby viděl.

Podívej....nechtěl jsem tě nijak přesvědčovat. Jen vysvětluju, že co se líbí tobě, nemusí jiným a naopak. Nic víc. Máš depresi z bezdomovců...tvoje věc. Líbí se ti videa krajinek...nic proti nemám.

Můj názor: existují miliony technicky dokonalých fotek, ptáků, květin, krajin, žen, prostě toho, co se nám líbí a povznáší nás to. Vidíme to všude kolem sebe, takže na fotkách to už nudí. Kromě těch několika málo, které nesou jasnou autorovu představu a dávají tomu jedinečnost. Jsou tady také obdivuhodní ptáci, kdy autor trpělivě leží na voru a čeká celé dny na akci, kdy autor čeká na vhodné období a počasí a leze desetkrát po sklalách, aby tu krajinu zachytil v dramatické atmosféře podle své představy. Kolik je tu takových za rok? Tři? Čtyři? A pak jsou i technicky nedokonalé náladové fotky. Nemusí zchycovat objektivní realitu. Mají podněcovat fantazii, provokovat k přemýšlení. Není důvod, aby na nich byla krásná objektivní realita. Takové mám například rád já. A proto bych Lukáše poprosil o toleranci. Lidé jsou prostě různí. To, co se ti nelíbí, nemusí být špatné. To je vše. (Já bych totiž jinak nemohl fotit autoportréty, protože prostě nejsem krásný. A navíc, občas tu objektivní realitu hodně lámu k obrazu svému.)

No ono zas těch technicky dokonalých fotek tak moc není. Když sem hledal na netu, tak to dopadalo často tak, že na jednu dokonalou fotku připadalo 10 nebo i víc nedokonalých. Ať už rozmazaných nebo s rozlišením tak sotva přes 1 obrazovku.
Jak to myslíš, že fotka má podněcovat k přemýšlení? To mě nikdy nenapadlo, já myslel že k přemýšlení může podněcovat kniha nebo film, ale fotka? Nebo třeba fyzikální teorie, jako je teorie strun, to podněcuje k přemýšlení když si to dá člověk do souvislosti s duchovníma věcma.
Tak proč fotíš autoportréty, když nejseš krásný? Od toho jsou kulturisti a krasavci, aby fotili autoportréty, aby měly ženy u čeho vlhnout:)
Lámat realitu k obrazu svému, to bych chápal, třeba když bych fotil krásnou krajinu a vedlo by tam vedení vysokého napětí. Tak bych měl chuť ho vymazat.

Zdravím,
tak po přečtení těch několika Lukášových příspěvků už nepochybuji, že
jeho duševní zdraví není úplně v pořádku. Nejen že trpí depresemi, ale
vypadá to, že je i mentálně zaostalý. A tak doporučuji shovívavost a dále
na jeho výplody nereagovat. Bude to tak pro něho lepší...