A ráno nás vzbudil křik nějakých ptáků. David rozpekl rohlíky v grilu a pak jsme je potírali máslem a pili jsme kakao. Poprvé jsem pila kakao bez cukru. Chtěl jsem se jít domů převléct, ale také jsem chtěla zůstat s Davidem co nejdéle. V rádiu hráli Petra Meziříčského:
Chci vědět, co nás rozdělí,
když ležím ve tvé posteli
mám otevřená ústa.
Do práce jsme přišla pozdě a měla jsme chuť odjet někam pryč, třeba k moři nebo na Špicberky a nemohla jsem se soustředit na práci a vůbec jsem nešla na oběd. A v uších mi zněla ta ranní písnička:
Mé srdce je již zraněné.
Mne miluje, já tebe ne.
a rána nezarůstá.

A pak v jednu odpoledne se na šedivém oceánu nebe objevilo slunce, jen na chvíli, zabodlo se paprsky do okna kancláře a ty prolétly sklem, jako by jim v cestě nestálo a odrazily od desky stolu a zasáhly mne.

povidani krute predbehlo fotku, imho

Išlo inu cestu. Predbehlo už opekných pár fotiek. pmnnp.

se těším na další..%)

fajn

Toľko krásnych voľných lacných domov na predaja a nikto tam nechce, toto je čudný svet záhudbný.

:)

.

už zas, nebo eště pořád? :-)

super i ten text pod fotkou...

až bunde ten celek celkem celý dajte vedieť, majstre

A mátě dajakého poštoplkového motiela čiže aj poštovného holuba? Vám sa to vraví, dajtě veděť, stě ako naši studenti: prijdu na zkušku a než začne zvednů oči k nebi a zbožně pronesů: "Daj nám vedieť."

a to budte radi, ze mate fun da mentalistov z tejto famiglie - co by ste robili keby to boli od konkurencneho spolku a a namiesto dvihania ocisiek by vam dvihali ruky nohy na 40 metrov od seba pac dobra viera a dobra explozia sa poznaju podla ko relacii k vykonu tnt

Dvihania ruky do takejto viesky, lebo aj viežičky mož byť pokus o rozluštěnia koana s tleskanim jednou rukou, ale vy ste spiš mysleli Nam Čeonovo porcovanie kočkz. Ale to si radšej dajtě sandál na hlavu, ako to urobil Džó Šu.

...neviem, možno máme obaja rôzne pohnútky k odfoteniu nejakého motívu, ale ten motív tvojich niektorých fotiek mi je blízky, aj ja si fotievam takéto obrázky...prečo? Azda to bude tým, že v tom vidím silu a krehkosť zároveň
ale ten detail sa mi nepáči, nie preto, že kvalita šla dole, ale hlavne, vidí sa mi to napriek tieňom a svetlu ploché a to by obraz nemal byť, asi

no vida. Už chybí jen inventární číslo.

Já asi nevím, proč takovéto věci fotím. Je to tak, některé pohledy u mne vzvolávají silné emoce, nejčastěji je to taková směs nostalgie, jako by vzpomínky na něco uplynulého, jako by vzpomínky z dětství. Je to něco, ke jsme měl být, nebo chtěl být, ale nebyl a nebo něco, kde si myslím, že jsem byl, ale už nejsem. Tak ty pohledy vypadají jen z dálky. Příjdeš blíž a už je to něco jiného. Většinou se kouzlo z krajiny ztretí, když do ní vstoupíš. Když jí jdeš, má to zase jiné kouzlo, ale ten stesk, ten už tam není.

Ta veranda, ten plot ta pumpa, tz velké stromy v zahradě a březové háje, to vše v tom světle mi připadalo, jako místo k dětským hrám, jako prostor jenž v různých koutech skrývá tajemství; malebné, měkké vlídné a příjemné.

Já se ten okamžik snažím zachytit aby mi ten pocit, ta vzpomínka znovu neunikla. Ono to nejde. Mohu jej popsat slovy. Mohu jej vyfotit. Pokaždé to pk vypadá jinak.

Mám za to, že literatura a fotografie jsou příliš hrubé a příliš primitivní nástroje. Slova devalvují častým používáním a jazyk ztrácí jemnost sdělení, jako hudební nástroj na nějž se stále hraje falešně svůj zvuk. Fotografie zas svým tvrdošíjným sklonem k povrchní popisnosti a zachycení pouze vnější podoby věcí nedoistačuje. Chtělo bz to malovat a sjkládat hudbu (abychom přisšli i o tzto iluze).

Inventární číslo je 5.

Odpovídá to opu 5 z cyklu psychedelických obrázků silvestrovské dvanáctky, znáš?