Beru mu noviny z ruky. Je tam článek o tom výtržníkovi, který tvrdil, sedě při tom na římse střechy hotelu Alcron a klátě nohama do nichž již dosti nalil, co třtinami ve větru, že mne miluje a že kvůli tomu spáchá sebevraždu, když mu --- to ovšem prvil jinými slovy --- nechám nějaký otvor svého těla k rytmickému dráždění jeho falu, o tom jak jsem mu to prý rozmluvila --- podle toho textu v novinách to vypadá velice ztřeštěně a hrdinsky, ve skutečnosti jsme mu řekla jenom, že mně bolí hlava a že už jdu spát, ať se jde vyspat taky, že si to dopovíme zítra, pro mne tím ten večírek v Alcronu skončil, pro novináře ne. . . teď vidím, že ten kluk byl nějakým významným člen jedné z těch politických stran, jež si s nostalgií připomíná některé zvyky třetí říše a chce vyhnat cikány. . . tak proto ten zájem . . . a titulek . . .když jej vidím, tak se červenám.

Má matka se opírá oběma rukama docentovi o rameno. O ty ruce si opírá bradu a myslím, že mu něco vdechuje do ucha. Připomíná mi to Hamleta. Ale v něm přeci Guldenstern zemřel na záměnu dopisů. No co. Hlavně když nebude strašit na hradbách.

5. Postel

Půdorys mé postele je kruh. Poloměr kruhu je jeden metr. Musela jsem si na ni šít prostěradla sama. Mám dvě. Po obvodu jednoho jsme vyšila znamení zvěrokruhu. Druhé vypadá jako kompas.

Ta postel je vlastně jen matrace. Futon vyplněný bavlnou a vlnou. Dostala jsem jej jednou jako dárek. Docent a má máma rovnají prostěradlo, to co připomíná kompas. Jsou stále naproti sobě a hledí si o očí. Mamince utíká oko na punčoše. Cítím její pot a docentovy nohy. Mezi manžetou kalhot a ponožkami mu lezou kotníky. Připadá mi že jsou trochu modré. Ale to je jen otázka vyvážení barev.

Zato lidská tělesnost mi začíná připadat nechutná. Tíživě nechutná. Bojím se, že se mne dotkne nějaký kousek cizího těla. Couvám opatrně ke zdi.

Saša vypadá unaveně, jako by už trochu usínala. Nikdo si ji nevšímá. Mne také ne. Jak vypadám já? Nechci vypadat vůbec. Chci nebýt. To tady budu stát a dělat svědka nevěry své matky? Pokud se jim to vůbec povede.

Slyším jak dýchají. Slyším jak otírají nohy o koberec. A cítím miliony baktérií, které rozkládají pot na povrchu těla přítomných savců. Musím otevřít okno, jinak se udusím.

Chvíli zápasím s klikou. Když se otočím, vidím, že maminka brečí. Proboha, co se stalo? Otočí se, odchází do předsíně, pak slyším dveře. . . „Co se stalo?“ Ptám se docenta? „Nevím, buď má menstruaci a nebo ji právě nemá.“

„Nebnop je těhotná,“ šeptne Saša. Každý z nás myslí na něco jiného.

Zatvářím se přihlouple

„Pláč klimakteria. Co já vím.“ Mhouří oči docent a usíná v křesle. Opatrně jej obcházíme, opatrně se svlékáme a opatrně se ukládáme do postele.

V pozadí plávajúce Tatry. Momentálne sú na dovolenke, u vás. Treba oddych od turistov.

:)

fajn

moc pěkné, Václave. I když... přeci jen, víš, jak jsme se spolu bavili o tom formátu, že je přirozenější a taky přímo pro tisk stvořený - no ten krásný 3:2, místo toho hnusného tlustokožce 4:3. No, jakpakto, že sis ve fotoaparátu nenastavil už zrovna ten nejsprávnější formát (tedy hned po čtverečku - vsuvka pro horný štvoršek :-)), abys mohl už kompnovat do správného formátu? Noo? Víš jakou bys mi udělal radost?

Vidíš! Nevíš!

a viděl bys :O)

ešteže existujú /zá/v/suvky

kusanec srnéška by ne bol, majstre ?

Já myslím, že to u mého fotoaparátu nastavit nelze.
Každopádně bych tak nevyužil kus té snímací destičky, kterou jsme zaplatil celou.

Co stě to hovorili o zasuvke?
Esli mátě hlad, dajtě si srnčí kotlík v reštaurácii.

tato se mi velmi líbí Václavku