Nemohla jsme spát déle než minutu. Nebo hodinu? Bolí mne hlava a pořád ještě není ráno. Kde je Saša?

Vrací se z předsíně s mou matkou. Neslyšela jsem zvonek. Maminka pláče. Možná je trochu opilá. Připadá mi jako malé dítě. Chci ji vzít na klín, obejmout a pochovat. „Co se stalo?“ Vypadá to, že mne neslyší. Chci se zeptat na tátu. Nevím jak, Spíš se chci zeptat na něco táty, ale nevím, nač. Totiž on tady není. Zvonek. Teď jej slyším. Tatínek přišel. Konečně bude naše rodina pohromadě.

Saša se vrací z předsíně s cizím člověkem. Trochu tlustým a trochu méně elegantním, než si pravděpodobně myslí, že je, ale stále ještě dost elegantním na to, aby si nemusel myslet, že si některá studentka bude myslet, že elegantní není vůbec. Typický docent. Proužkovaná košile již bříško v krásně oblé vlnce vysouvá ze saka připomíná meloun. Vlasy které se trochu podobají na podzim do hrud rozoranému poli, když do brázd padne první sníh. Semitský nos, obočí v podobě kartáčků na čištění dýmek. Dlaně co polštářky měkké (moje zlaté děti, moje robátka, co jsme se na vás natěšila). To vše zabaleno do aury důstojnosti a autority a tělesného pachu se zbytky staré kolínské.

Pohnu ramenem směrem k němu a zapomenu při tom, že na něm visí má trochu neuspořádaná matka, ztratíme obě na chvíli rovnováhu, má matka se o mne opře, jako plavec o žebřík, když leze z bazénu, je opilá, teď to vidím, najednou si uvědomuji, čím jsou opilé ženy tak odpudivé, a čím víc se od ní snažím oddělit, tím těsněji se ke mně tiskne.

„Tohle je má dcera,“ říká, jako by mně představovala. Mám pocit že se mi to už nikdy nepovede před tímto člověkem popřít. „Guldenstern. Christian Guldenstern,“ říká ten pán sonorním barytonem, jako by se představoval on.

Asi to bylo jeho jméno, má matka padá na něj a chytá se ho kolem krku. Šeptá mu do ucha tak, že to musí být slyšet i u sousedů: „Úžasná kolínská, parde. Už jsem vás nečekala.“

Ztuhle zírám na Sašu. Saša ztuhle zírá na Guldensterna a docent Guldenstern se směje. Směje se takovým tím témbrovým jevištním způsobem. Co to vlastně učí? „Madam,“ komicky a teatrálně se uklání. Teď vím, kdy jsme ho viděla. To je klaun s reklamou, kterého jsem potkala ráno.

„Vy jste klaun?“ už nevím, zda to znělo jako otázka, nebo jako obvinění.

„Příležitostně, slečno. V rámci výzkumu. Ale habilitoval jsem se jako Colombína.“ Má matka vyprskne a v kontrapuntu ke cantu firmu jejího smíchu zní baso continuo smíchu dcenta. V duchu mi probleskne hlavou, že jsme tady navíc dvě: já a Saša, ale každá fuga je přeci čtyřhlasá. Nebo snad ne každá? „A co ta e-moll,“ říká Guldenstern, jako by mi četl myšlenky.

„Nemáte hlad?“ chytám se stébla rukou tonoucího.

„Ovšem, že máme. Kristiane, vy jste Švéd?“ hlaholí má matka.

+
je to moc dlouhý , nechce se mi to číst :)

mně by snad ty fleky ani nevadily, kdyby ale byly po celé ploše obrazu. Jestli měly evokovat zase malbu štětcem, tak se ti to skoro podařilo,

ale

hm

a ta krajina je malebná
a ty barvy nostalgické a příjemné

ale

NO PROSTĚ TO ZPRACOVÁNÍ MNĚ NESEDÍ

i když

možná

co já vím??

(a v postavách se už skoro začínám orientovat, heč)

chutnej šumák

Sesternica moja drahá, každé vaše slovo mi bude vodítkem v tomto bludišti neuronů odsozených ke zpacování zrakových věmů.

Fýýýýý, šumák jest značky mašuk, čatný zase značky chutney.

das ist izé

ale inak fine

a voobec

a tank

a fsak fiite, pre fiite

...páči, pre tú zašedlosť, pretože mi evokuje spomienku na obraz krajiny v mysli, ktorý vybledol, pokrčil sa a možno sa rozpadne a ja sa silou vôle snažím udržať si ho, akoby to bol najväčší poklad na svete
a neorientujem sa ani trochu v postavách, vôbec sa v tom texte neorientujem, ale ani mi to nevadí, aj tak si ho čítavam, síce mi asi uniká obsah, ale tá nálada toho textu, to sa mi veľmi páči, som ako na vlnách, nechávam sa niesť a je to veľmi príjemné, také chlácholivé, také učičíkanie, také...povznášajúce a upokojujúce, prenášajúce na iné miesta...hm.

...ako hudba je ten text

:-)

Začínalo sa sťaby zmrákať.

Uřízl bych horní 1/5

líbí se mi
sdělení pocitu
krajiny

zvláštní, čímsi stará...barvami?..vláčná krajina ozdobená jemným světlem.
chce se mi klouzat po té hladké cestě mezi stromy..ta hladkost ve mně vzbuzuje pocit lehkosti navzdory těžkosti krajiny
ale hlavu zaklánět nebudu
a kdybych ji náhodou zaklonila, zavřu oči

Vidím zašlý starý krásný obraz u mé babičky v Tišnově.))

Václavku.)