Domů. Převléct se. Rychle: Kateřina, mistr rychlých převleků. Na zemi přibývá hromada toho, co mistr již zamítl a skříň se blíží k zení. K zení prázdnotou. Již zeje. Kateřina mistr strategie. Zkouším kombinaci sukně a halenky, berlínská modř se nechce spojit s ultramarínem. Kontrast je tak silný, že trhá od sebe horní a dolní polovinu těla. Zkouším jej zmírnit černým páskem a fialovým šátkem. Fialová mi nejde k pleti. Zpátky: Kateřina mistr jednoduchosti. Krátké červené šaty. Proč jsem je napoprvé zamítla? Aha, připadaly mi moc vyzývavé. Vskutku, jsou moc vyzývavé. Zatraceně. Ale vršek mi sluší, spodek vlastně taky. Kalhoty, bílé kalhoty. Chtěla jsem je prát. Měla jsem je prát. Jó holka, co jsi mohla vyprat včera, neměla jsi odkládat na dnešek. Černé lodičky. Mají nízký podpatek. Vůbec jsme je neměla kupovat. Vlastně ještě někde mám ty žluté kalhoty? Ale teď to chce navrch zjemnit tu červenou. Oranžové hedvábí.

To je šílené. Už se na sebe nevydržím dívat do zrcadla. Vypadám strašně a nedá se to zachránit. A mám asi ovulaci.

Dám přednost vysokým podpatkům před elegantními pásky. Klapy klap, už běžím po schodech. Klap, klap, klap.

V kavárně sedí Lexa s někým, kdo vypadá, jako by chtěl hrát současníka Brisklyho, nebo Wilda v kostýmovém filmu. Zakrývám rozpaky tím, že se vrhnu na Alexii a dám ji pusu na každou tvář. Děláme to pokaždé když nás pozorují muži. Muži si potrpí na zrakové vjemy. Pornografie pro ženy musí být psaná, pro muže zfilmovaná. Muži totiž nemají dost fantazie. Proto se jim musí pořád dokola opakovat, že jsou nepřekonatelní milenci. Sami by to vymyslet nedovedli. Když postřehnu, že náš malý dandy je trochu na rozpacích, podám mu rychle ruku a představím se. Podává mi temně červenou catlei. Koukám na ni jako na zjevení. Jak dlouho už jsme od nikoho nedostala květinu?

„Děkuji,“ myslím, že jsem se usmála pěkně. „Co docent?“

„Nevím, ještě se neozval.“

„A ty jsi mu nevolala?“

„Bála jsme se, aby si nemyslel, že o něho moc stojím. Myslíš, že bych mu měla zavolat?“

„O docentovi jsi nic neříkala, sestróčko.“

„Tak vy jste mne chtěl vidět?“

„Ano.“

„A co na mne říkáte.“

„Ještě jsme si vás dost neprohlédl. Ale sluší vám to.“

„Nedotýkej se, bratříčku, vystaveného zboží.“

„Dotýkat se zakazuje drátů na zem spadlých, sestřičko.“

„Chtěl byste se mne dotknout?“ vzpínám hruď, jako bych na ni měla dostat řád.

Lexa se směje.

Už nesou skleničky s mlhou, duhou, a mořskými raky.

„Líbí se vám tady?“

A já myslel, že je to fotografický server a on literární, hm,hm,hm, mrkev v zimě :-))

...tu je ten výrez už veľmi veľký. Najzaujímavejšie na ňom je pre mňa dôvod, na ktorý sa snažím prísť, prečo práve pre teba tento pohľad, tento kúsok, premýšľam, čím je pre teba zaujímavý.

Je velký stejně jako ten předchozí: nativní rozlišení, co bod na fotce to bod tady na obrazku (zadne prepocitavani) rozmery 894x894 bodu, coz je nejvetsi ctverec, ktery sem lze vlozit.

Je to takova hra s obrazkem, hledam obrazky v nem. V publikacich o výtvarnem umeni mne prekvapovaly zvetseniny detailu. Vzdy to bylo neco uplne jineho nez reprodukce celého obrázku. A já jsem pak premýslel: jaký je ten obraz ve skutecnosti. A neuvedomil jsem si, jak spatne definovaný pojem je to ve skutecnosti: z jaké vzdálenosti s jakými brýlemi pri jakem svetle . . .

To co se mi tady líbilo je asi ten modrý opar a skvrny smůly na kure a co ja vim. . .

nemám ráda takovou blízkost