21 pohledů na moře. Pohled sedmý: U moře jsem potkal setřenici Danielu ze Zlína ve světlých kalhotác
Tam moje poznámky končí. Vzpomínky nikoliv: Rujana je úplná nových mercedesů a audi, nových domů o kdekterých si Němci zřejmě myslí, že jsou ve starém stylu. Až tady, kde se asfaltová silnice lemovaná cyklostezkou změnila v polní cestu vyztuženou nakřivo položenými betonovými panely, až tady jsem uviděl chudá pocuchaná stavení jejichž doškové střechy nebyly projevem přepychu. Žádní lidé. Kousek pláže, moře a za ním jeřáby. Nikoliv ptáci,. Stroje.
Nemůžete komentovat. Nejste přihlášen(a).
-
Toto nemůže býti Václav_ku ona zrzečka ... přeci.
-
Přeliv. Totiž příliv. Víš?
-
šiesty pohľad je na predošlej foto, nie je toto siedmy?
-
áno, poznávam ju podľa pod kolienok
syn sa mi pô vodne zdal starší, ale to bude tou veľkou vodou a stratou perspektívy ...
-
:-)
-
-
:-)))
-
:)
-
nesmíš být tak netrpělivý, Vclvk
mohl jsi počkat, až sestřenice poodejde o tři kroky dál, mohl jsi počkat, až třínohý pes bude čtyřnohým a jednonohé dítě dvounohým (byli-li) a mohl jsi počkat, až si ty bílé kalhoty vysleče
sestřenice ze Zlína
-
Jestli jde jen o pocty nohou, tak to mama numericky vyzsi zabery, ale tam ta skupinka zas tak sama se sebou neinteraguje.
-
Nejen, taky jde o oddělení jednotlivých objektů (lze dítě a psa nazvat objekty?) a ještě o rozmístění v obraze. Vyváženost. Možná stačilo fotoaparátem namířit více doleva, ale nevím samozřejmě, jestli tam něco nerušilo.
Hravost a souvztažnost tam je, tu ponechat ... je to prosté, Václavku, vrať se tam a nafoť to znovu. Nu, cocococo? .-)
Fotit cizí lidi v prostoru a ještě uvidět a zachytit nějaký další rozměr, souvislosti, příběh... to je těžká disciplína, kór když sebou fšici pořád melou. To není jako travsko na louce nebo stín na zdi. Ale zkoušet se to musí, o tom žádná, Václave. Tak... držíme (si) palce, jo? :-)
