Mluvil dlouho a jeho řeč se stále vracela k jedinému tématu. Kocour měl hlad. Vyjmenoval všechna jídla kocourů Siamu, všechny země bohaté úrodou myší, všechny znaky měst, v nichž bylo maso namalováno.

Když domluvil, náčelník lupičů nebyl schopen slova. Kocour přešel plynule do hovorové perštiny a pronesl velmi jadrné kletby, které zněly jako podivné hrdelní zvuky.

„Nezabíjej ho,“ pravil poutník. Kocour na něj prskl. „Neubližuj živým tvorům,“ řekl káravě poutník. Náčelník lupičů hleděl do očí kocoura, kocouří oči mají v sobě cosi hadího a cosi hypnotického. Neviděl před sebou kocoura, viděl svou matku, která jej prosila, ať ve škole nezlobí učitele, že mu za to koupí námořnickou čepici, kterou si tolik přál. Slíbil ji to jen aby mu už dala pokoj a když se vrátil ze školy byla již mrtvá. Viděl ji teď znovu a styděl sem, že ji neposlechl. Ten den byl ve škole naposled.

Jednoho dne člověk pozná, k jakému bodu jej vede jeho osud. Jednoho dne pochopí, že vše, co bylo možno rozhodnout a nebo změnit v jeho životě již bylo, že nyní je vše již dané.

A později zase zjistí, že se mýlil, že ještě tehdy si bylo možno vybrat, že se mu jen možnosti zdály podobné a rozdíly zanedbatelně malé. Ale teď že je již skutečně pozdě. Člověk se unaví opakováním osudu. Prvních sto let je stále cosi nového, co lze objevovat, ale druhé tisíciletí je stejné jako to první, jen v jiných šatech.

Ach ano, šaty, proč brali tomu pocestnému šaty, což z něj chtěli učinit trpícího spasitele o jehož roucho má být metán los?

Kocour mlčel. Teprve teď na něj dolehlo to strašlivé ticho. A znovu viděl svého bratra, který pláče, protože nemůže najít svůj malý poklad polodrahokamů a perel. Ten poklad mu ukradl on, ne proto, že by jej na něco chtěl, ale protože bratrovi záviděl, že jej nasbíral, že má v jeho hromadění takový náskok, který, zdálo se mu, nemůže dohnat. Celý život se mu zdálo, že je pozadu, celý život. A jeho život právě končil.

Obrazy před očima se mu stále zrychlovaly. Viděl všechny křivdy, které spáchal. Viděl sám sebe, jak utíká do armády, aby se schoval, viděl válku, v její bezostyšné nahotě, jak souloží s raněnými a umírajícími, jak je dře a láme.

„Proč jsem vlastně žil?“ napadlo jej. Ta otázka bolela, bylo nutno rychle odpovědě, neboť čas, ten duhový tanečník se nezastavil. Ještě nikdy se nezastavil --- jeho tanec je jako volný pád zakřiveným gravitačním polem.

„Abys,“ ten hlas už dnes slyšel, „ abys nasytil hladového kocoura.“

„Tedy proto?“ Smysl života a vesmíru. . . a co je to vlastně smysl?

Měl chuť lesních jahod smetany másla lososů a ostružin.
Ostatní loupežníci se rozprchli. A poutník zvolna odplýval do Nirvány.

tolik keců kolem hroznýho cvaku

To je dost smutná pohádka, milý bratranče. Neumím psát jako ty a neumím popsat pocity, které mě zaplavily, když jsem si ji přečetla. A špatně je mi z neúcty ke krásným slovům a k člověku, který je psal.

Dobrou noc. Měj se pěkně.

...
viz bella

...mne sa ten príbeh vidí okrem iného veľmi aktuálny, Václav.
Môžem ti priložiť jednu fotografiu? Alebo aj dve? Vidím, že prikyvuješ a usmievaš sa, tak teda tu sú :
http://www.postimage.org/image.php?v=Pq13lz0S
http://www.postimage.org/image.php?v=aVBLO_S

To je zajimava rastlina, meine liebe Dana, taku v zahrade ještě nemam. Ak chutí jej plody? Phádka je také o purpousu lajfu, ak vravi sedmy mudrc cize AjLem.

je to strom, ľaliovník tulipánonokvetý, chcela som ti ho ukázať, naživo, kvitne v čase letného slnovratu....
keď sme ho sadili, nemyslela som si, že sa dožijem jeho kvetov, hm, je to zvláštne, ako človek podlieha vlastnému zmýšľaniu, ako sám seba ochudobňuje nevierou...mnohé moje sny ostali len snami, preto, že som v ne dostatočne neverila.

Liliovník tulipánokvětý. Podle listů jsme jej myslím skoro poznal, leč jejich tvar mi připadal neobvyklý. A kvést jsme jej nikdy neviděl.

Raz sa stavím v tejto dedinke, vyzerá to tam veľmi dobre. :)

pur póza Lai Fu ?

každý j eden deň, pred cajk, a si

jako culik......vezmes me tam ???

zdá se mi, že moje myšlenky jsou jako vrabčáci
jak se z nich stanou motýli?