V dávném čase,
v čase,kdy nebylo lidí,žila země v přirozené symbióze.
Byli tu jen skřítkové a protože měli dobré sdrce, zdravý rozum a v očích čirost jako pramínek vody z nitra hory.
Tehdy byla naše zemička šťastná,že na ní může žít život.
Sice v podstatě krutý,ale životem na zemi bez globální újmy,
možná i nekonečný.
´´Osobně si nedokážu představit,
že bych byl třeba antilopa do jejíhož těla se zahryznul hladovej lev a pak ještě další a další, až upadnu bolestí do bezvědomí,uf.To bych se raději nenarodil ani králem,
při pomyšlení na něčí smrt ve vlastní prospěch a bohužel vlastní existenci.
Pokud by do nás zas nenarazil nějakej šutr z nebe. :]
Tenkrát právě ze skřítků vyrůstali lidé.Bohužel tím jak si uvědomovali svoji velikost,myšlení,tvoření a moc,začala vznikat závist,pýcha,pohrdání a zlo.
Většina skřítků se rozhodla pro nový život člověčí.
Nevěděli,co je čeká,že budou muset buď podlehnout davu či jít do ústraní a žít tak,
jak žili ve skřítčí podobě,v souladu s přír