Při polední pauze ve vesnici se ke mně dobelhala ohnutá pod velkou proutěnou nůší. Ta byla naplněná až po okraj více či méně suchými zvířecími koblížky. Chvíli se na mě zubila a pak z prachu cesty pár kroků ode mě sebrala další várku již né tak suchých bobků. Zručně je hodila přes rameno do nůše, zvedla se aniž by přestala točit modlitebním mlýnke a odšourala se do blízkého domku. /Více ze 6 týdnů v Ladakhu na mém blogu./