Karel Jikus

Fotím už od svých patnácti let. Strávil jsem stovky hodin v noci v koupelně u zvětšováku, dělal jsem doma i barevné pozitivy subtraktivní metodou.
Můj první přístroj byl stařičký Voigtländer s vytahovacím měchem, u kterého se musel před každým snímkem nastavit čas, clona a odhadnout metry. Po snímku bylo samozřejmě třeba nezapomenout přetočit film. (Někdy jsem zapomněl a vznikaly docela zajímavé nechtěné dvojexpozice.) Opomenutí něčeho nebo nepřesný odhad nastavení některé z hodnot znamenalo nenávratné zkažení snímku. Na to se ale přišlo až doma po vyvolání filmu. Jo, tenkrát se muselo umět fotit!
Pak jsem přešel na Flexaret VII, kde se už ostřilo na matnici, ale clona a čas se stále nastavovala ručně.
Později jsem si pořídil Minoltu Hi-Matic. To už bylo o něčem jiném: Převíjelo se stále ještě ručně, ale už nešlo exponovat omylem znovu na stejné políčko. Ostřilo se manuálně dálkoměrem a přístroj měl expoziční automatiku. Její posuny oběma směry se dělaly změnou nastavení citlivosti filmu.
Dnešní přístroje nám samozřejmě ve velké většině případů ohlídají technickou stránku věci a značně rozšiřují fotografovy možnosti. Dá se fotit hodně zblízka, můžete používat naopak zoom, můžete snímat i objekty, které by vám dřív při štelování aparátu prostě utekly. Přesto platí víc, než kdy dříve:
Dobrou fotku dělá fotograf, ne přístroj!
.
Srpen 2006 – Jak jste si možná všimli, nebyl jsem už dost dlouho na FA. Mám teď docela fofr, odjíždím za pár dní na třítýdenní ozdravný pobyt s velkou hromadou astmatických dětí a mám s přípravou dost práce. Takže důvodem je to, že musím volný čas věnovat věcem důležitšjším. Možná tam i něco nafotím a po příjezdu se zas objevím.
Zatím ahoj, K.

.