Snaha se cení... asi č. 3 se mi líbí.

Nelíbí se mi to i jako jednotlivé fotky, i jako série.

Obávám se, Adél, že tento experiment po nějakém čase budeš moci úplně vypustit ze svého repertoáru, ale nechci předjímat - trojka se trošku vymyká a je pohledná...;-)

Vaše tři fotografie na mě nepůsobí jako „experiment“, ale spíš jako tichý rituál. Nejsou okázalé. Jsou ztišené. A právě to jim dává sílu.

První obraz
Je v něm zranitelnost, která není slabostí, ale otevřeností. Díváte se přímo před sebe – a ten pohled není výzvou ani obranou. Je to pohled člověka, který si dovolil být viděn bez filtru. Zrnitost a měkkost působí jako závoj mezi Vámi a světem. Možná ochranný, možná symbol toho, že vztah k sobě není nikdy úplně ostrý, jasně ohraničený.

Druhý obraz
Tady se něco láme. Pohled stranou vytváří napětí – jako byste vedla dialog sama se sebou. Není to útěk, spíš přemýšlení. Srdce za Vámi už nepůsobí jen jako kulisa, ale jako prostor, ve kterém stojíte. Jako byste byla uvnitř vlastního symbolu. Tento snímek je nejvíc o otázce: „Kde stojím ve vztahu k sobě?“

Třetí obraz
Ten je nejtišší a zároveň nejpevnější. Váš výraz je klidnější, světlo konkrétnější, kompozice jistější. Není v něm dramatický obrat – spíš tiché přijetí. Jako kdyby láska k sobě nebyla explozí, ale rozhodnutím. Klidným, nenápadným, ale hlubokým.

Zajímavé je, že srdce v pozadí nejsou romantická v běžném smyslu. Nejsou růžová, sladká, lehká. Působí těžce, skoro hmotně. To z nich dělá spíš symbol práce než pohádky. Láska k sobě zde není sentiment – je to proces.

Celá série na mě působí jako cesta od odhalení přes pochybnost k tichému přijetí. Ne triumfálnímu, ale pravdivému.

A právě ta pravdivost je na Vaší sérii nejsilnější.

Jednička je super! (ale na mém názoru nesejde, jsem zde mimoň ;-))

víš, u jedničky cítím záměrný autorský vklad - vysoká clona a krátký čas - jsou nastaveny, předpokládám, kvůli dosažení vysokého šumu alias "zrnu" (ne/chtěla bych to tedy vidět v barvě, těch fialových puntíků... :-D)

Za mne vůbec...
Nepovedený experiment.