V podchodu stanice Vltavská, kde vlhkost hraje na struny,
tři duše se scházejí, každá s vlastním světem tuny.
Ráno ještě mlhavé, a světla neonových lamp,
skrývají jejich příběhy, jak stíny na stěnách ramp.
Žena jde po levici, v ruce igelitka těžká,
v ní staré fotky, dopisy, vzpomínky věčně svěží.
Kdysi byla mladá, sny měla veliké,
dnes jde do práce kráčí, s věčnou nostalgií v srdci zalelé.
Vpravo muž, jehož ramena jsou jako střechou deštník,
obrys vysoký a štíhlý, v očích tajemství jak ve sně sník.
Architekt srdcem, ale duší vývojářem,
ve světě kódů se ztratil, na papíře už neví, jak zůstat stářím.
Uprostřed naštvaný student, s učebnicemi v ruce,
sny o velkém úspěchu, v hlavě věčné bušení.
Ve světě plném pravidel, a testů bez konce..