200 metrů běh hladký? čtu to správně, nebo ne? To znamená, že bez překážek? Z roku 1923 to je asi cenná památeční plaketa. Když už ne cenná finančně tak určitě citově. I ostatní prvky v zátiší jsou dost zajímavé. Hlavně kompas ten je super.

Čteš to naprosto správně, jen ten letopočet je 1925. Ta medaile patřila mému otci, který v tom roce vyhrál Mistrovství republiky ve sprintu na 200 m. Běhal taky 100 m a patřil zřejmě k dobrým sprinterům (100 m měl nejlepší za 10,9 či 10,8, ovšem ručně měřeno). Ale táta o tom moc nemluvil, běh bral jako doplněk ke studiu práv. Ten kompas mám asi tak 62 nebo 63 let, je to taky vzpomínka. A díky za zastavení ..

Když se dívám na tu plaketu z roku 1923, musím myslet na to, jaký byl v první republice rozvoj lehké atletiky a sportu vůbec. To je dobrá připomínka! A nutno podotknout, že spousta trenérů vychovávala svoje nástupce dobrovolně a nezištně a reprezentovat byla čest a neskýtalo zisk.

Tak to je právě to co odlišuje sportovce, kteří milují sport od těch, kteří ho pak dělají profesionálně za peníze. Časy měl tatínek skvělé a byl to frajer.

Asi je to špatně vidět, ale byl to rok 1925 (to jenom pro přesnost). A máš naprostou pravdu, že ti atleti byli naprostí amatéři a sport dělali pro ten sport sám. Prostě se tehdy sport chápal ve svém původním významu jako kultivace těla propojená s kultivací ducha i duševna. To je to, co v současnosti hodně chybí.

Děkuju, táta by měl radost.

Víš, pár těch nadšenců o můj atletický (nejen) vývoj pečovalo s láskou. A byli to mistři Československa. A předávali to nejlepší ze sebe, ze svých zkušenosti.

Byl jsem vždy zastánce amatérského sportu a hlavně tatínek (resp. rodiče) mě vedli v duchu přísného fair play. Atletice jsem sice nepropadl (zejména ze zdravotních důvodů, měl jsem v dětském věku těžké problémy s lícními dutinami), ale ke sportu jsem se dostal později (po 15. roce) a myslím si, že pro život je zkušenost se sportem obrovskou výhodou. Ale to je téma na dlouhou úvahu.

Pěkné... určitě zaujalo. Kdysi jsem hrála volejbal, dá se říci závodně. Ale bylo to hlavně nadšení a radost. Žádná dřina. Když jsme vyhráli, byli jsme moc rádi a šťastní, když né tak jsme to brali sportovně. No to mne bylo krásných sedmnáct. :-)

Poklona tatínkovi.
A jsem zastáncem fair play, nejen ve sportu.
Třeba i na FA.
Zamžili se Ti oči při focení?

- když "Made in Czechoslovakia" mělo jinou váhu

Marie děkuji. Hrával jsem (jak se dříve říkalo závodně) stolní tenis od 14 let asi do 22 a do dneška na ty časy rád vzpomínám. Měli jsme fajn partu a hráli jsme pro dobrý pocit ze hry a také pro kamarádství. Bylo to fajn.

S fair play jsme na tom stejně. Na tátu vzpomínám stále častěji a uvědomuji si, jak často měl pravdu. A oči se mi mlží každou chvíli ...

Máš pravdu, bohužel jsem tu dobu nezažil, jenom v jejím duchu jsem byl vychován.

:-) děkuji za odpověď

Krásné předměty plné vzpomínek, podobný kompas jsem jako malá našla doma v šuplíku, asi byl tátův z vojny, později jsem ho používala při automobilových závodech spojených s orientací v přírodě, pak jsem ho půjčila...

Ano, krásné vzpomínky jsou pravý poklad. Do dneška si pamatuji pocit klukovského štěstí když jsem ten kompas dostal ...

Kompas přímo vybízí vyrazit do terénu.

Tak to klobouk dolů!

Myslím, že takoví lidé ještě nevyhynuli, jen o nich ví pár přátel a známých. Honba za rekordy je bohužel pro publikum a sponzory zajímavější.

Děkuji za tátu, byl celý život fanda sportu, ale aktivně už po dokončení práv nesportoval. Ale každopádně měl sportovního ducha a - prostě to byl táta.

Vyrážíme rádi, ale teď to moc nejde, máme trochu zdravotní komplikace. Ale jak se to zlepší, určitě to napravíme.