Učili nás, že "Život je nepřetržitá řada složitých biochemických reakcí mezi bílkovinami."
Toto bude spíše realita smrti. Ale, živá kachna do zátiší stejně nepatří :-)))

Dobrá náhrada, ale neměl by to udělat sám? Od toho přece chlapi jsou! Nebo se hodně mýlím?

...žena je křehká,
žena je květina,
žena je víla,
co na mlze usíná...

(jak ale dojde na domácí práce
chňapne nás za flígr emancipace
Aneb můžem si za to samy,
dámy... :)

Realita života byla o tom kladivu, které jsem musela vzít na pomoc …. kachna už to měla dávno "spočítané" sousedovými broky :-(

Mýlíš, muž je ze "staré generace", on by tak tu kachnu zastřelil a pak snědl … všechno mezi tím u nich dělaly ženy :-)

:-) to není emancipace, já to umím od dětství … ale zase bych ji nedokázala střelit (ne, že bych neuměla, ale duši na to mám křehkou)

Zaujalo...uf :-(

Nebudu se radši ptát, co vaříte zítra...

co teprve,kdyby to byl pštros,to bys na to krčisko musela vzít palici

To už je fotka z neděle … takže byla s bramborovým knedlíčkem a červeným zelím :-)

:-)) dej pokoj, víš, jak dlouho bych to škubala ...

Ale víš,co by to bylo jídla!

Pane jo!

Když já tohle nějak nemůžu, ale vrátila jsem se, fotka je moc pěkná, to jen ty moje blbé asociace, prostě já musím kupovat jen hotové maso, nebo by byl ze mě vegetarián.. ;-)

Zátiší hodné holandských mistrů ...

Děkuju, chápu, když jsme ještě bydleli v Praze, taky mě nenapadlo, že ještě někdy budu škubat a kuchat … ale jak jsem si to zažila v dětství, tak vím, že to je prostá součást života na vesnici.

Díky, no takové přirovnání si tahle realita snad ani nezaslouží

Vzpomněla jsem si na jedny vánoce, kdy se u nás u babi a dědy opět sjela velká rodina.
Děda koupil holoubky a já je chodila do klece krmit.
Dala jsem jim i jména a povídala si s nima.
Teta co přijela z vesnice jim před mýma očima se smíchem a rozverně zakroutila krkama.
Nemusím podotýkat, že jsem se toho masa ani nedotkla.
Taky jsem ten typ, co si vsugerovává, že maso pochází naporcované z masny...

Máte můj obdiv, doma to škubání dělala babička a maminka. Já se toho přestávám štítit ve chvíli, kdy to nemá peří a nohy. Vykuchat mi to nevadí.

Mám jasnou představu :-( když jsem byla ještě malá, tak mě balamutili, že ten krásný králíček, se kterým jsem si o prázdninách hrála, utekl … no pak už jsem poporostla a viděla, jak dostal od tetičky za uši a věděla, že skončil na pekáči. Děti mají vědět, že maso neroste v krámě … prostá realita života, jen to chce najít ten správný čas, kdy jim to říct, stejně jako že nechodí ježíšek

Mě vadí jen když visí dva dny na stromě (než se zatáhnou), chodím kolem nich a říkám si: to jste holky určitě vy, co jsem vás chodila krmit k Labi :-( no, pak už to ostatní je jen práce

No a pak ještě jeden zážitek, který mi z paměti nějak po leta nemizí.
Velký černý knírač se po asi 10-11 letech musel nechat utratit, trpěl jak pes.
Přijel mladý veterinář, s pejskem jsme se v slzách rozloučili, on mu vydesinfikoval packu a píchnul mu tu injekci. Na to vydesinfikování taky nezapomenu...
Ach jo...

Raději nevzpomínat, já nejvíc obrečela křížence, kterého jsme měli z útulku. To byl můj nejbáječnější obranář, tolik věcí jsme spolu zažili. Když zestárnul, veterinář mu už nemohl nijak pomoct (podepsala se na něm špatná výživa v mládí, než se dostal do útulku). Klouby nevydržely, už se ani nepostavil na nohy. Nesli jsme ho s manželem v dece (vážil 50 kilo) na tu veterinu. Jak dostal injekci si nepamatuju, stála jsem u lehátka, na kterém ležel a dívala se mu pořád do očí, a vidím je dodnes :-((
Hafánek Alfánek, jsem mu někdy z legrace říkala, v tom útulku ho totiž pojmenovali ALFONZ :-)

3 mouchy jednou ranou!
výborná
a básnička od Dany taky :)

:-) čtyři mouchy, ta poslední sedí na zobáku, ale jak jsem to zahalila do "smuteční vinětace", není vidět
Díky
jj, její básničky jsou báječné a vždycky mě moc potěší