Pořád se ještě hrdě tyčila vzhůru do výšky. Naháněla mi hrůzu, ale zároveň jsem ji chtěl zdolat. Stará železná těžní věž zrušeného solného dolu v ukrajinském Solotvinu, která musela poskytovat úžasný rozhled po té apokalyptické krajině. Pomalu a opatrně, s foťákem v batohu, jsem zdolával příčku po příčce asi 40ti metrového, zrezivělého žebříku. Neměl jsem obavu, že se na něm neudržím, měl jsem obavu, že se ten žebřík neudrží se mnou. A to zvláště, když při poryvech větru věž zlověstně a ocelově skřípala. Když jsem dofuněl až nahoru do nejvyššího patra, zkoprněl jsem překvapením. Potkal jsem se tam s kyjevskou hvězdou, lépe řečeno s výškovým pracovníkem ukrajinského mobilního operátora "Kiivstar" (Kiiv=Kyjev). A on na mě, kam že se prý ženu a jestli mě mrzí zdravé kosti. Vysvětlil jsem mu, že chci fotit umírající Solotvino z věže a on mi vysvětlil, že tady nahoře seřizuje satelitní anténu a dokumentuje její stav. Měl na sobě postroj a při každém přesunu po plošině se jistil kotvami. Já