Test SLT Sony Alpha a68

Sony a68 je zatím nejnovějším APS-C modelem "SLT zrcadlovky" od Sony. Jde o poměrně dostupný fotoaparát, který toho ale nabídne aspoň na papíře hodně: 24MPx APS-C senzor, stabilizaci či pokročilý AF systém se 79 ostřícími body. Na druhou stranu však konstrukcí spadá mezi amatérské zrcadlovky. Má smysl o něm uvažovat?

Úvod

Sony se v poslední době věnuje hlavně bezzrcadlovkám, a to zejména těm profesionálně zaměřeným. Řada SLT (dříve DSLR) přístrojů bajonetu A-mount, tedy někdejší Minolta, byla proto poněkud upozaděna. A to dokonce natolik, že ji mnoho fotografických webů a odborníků (včetně našeho webu) věštilo zánik. Sony však reagovalo ujištěním, že A-mount systém je stále živý a do věčných lovišť se nechystá. Jako důkaz byl již na konci loňského roku představen nový model „SLT zrcadlovky“ Alpha a68. Chvíli trvalo, než se dostal na trh – až v průběhu letošního roku, ale stalo se tak a uživatelé tohoto systému si mohli trochu oddechnout. Sony na ně stále myslí. Jen se momentálně více soustředí na systém E-mount, který stále není tak rozsáhlý, jako jeho starší sourozenec, takže vyžaduje více péče, aby si místo na trhu vydobyl.

Od té doby byl představen ještě vrcholový model a99 II (info zde), takže A-mount se s námi zatím neloučí.

(Pro čtenáře, který by náhodou nevěděl, co je SLT přístroj – je to zrcadlovka s nesklopným, polopropustným zrcátkem, které zajišťuje PDAF ostření za všech okolností. Nevýhodou je, že tento systém ubere asi 1/3 světla pro autofocus. Charakteristickou vlastností je pak používání elektronického hledáčku místo optického. Tento systém nahradil zrcadlovky Sony/Minolta, používá ale stejné objektivy.)

Přesun zájmu k bezzrcadlovkám způsobil zejména redukci košaté modelové nabídky SLT zrcadlovek – a3X pro amatéry, a5X pro pokročilé amatéry, a6X pro ještě pokročilejší amatéry, a7X jako poloprofi a a9X jako profi řada nebylo pro výrobce udržitelné. Příchodem a68 zaniká definitivně řada a5X, která už dříve slupla řadu a3X. Výrobce má tedy momentálně modely tři: a68 jako amatérský, a77 II jako poloprofi a a99 (nově ve verzi II) jako profesionální plnoformátový mo­del.

Novinka to má těžké – musí se zavděčit všem uživatelům, na které předtím cílily dohromady celkem tři modelové řady. Uživatelé starších entry-level modelů chtějí hlavně laciné tělo, uživatelé „šestkové“ řady vyžadují už některé lepší funkce a vyšší výkon. Navíc vyšší model a77 II již na trhu trochu časově přesluhuje a uživatelé starších pokročilých těl Minolta/Sony tak mohou váhat, zda „do něj jít“. Takže a68 nabízí alternativu i pro ně.

Je zřejmé, že když se jeden model snaží zavděčit širokému portfoliu uživatelů zrcadlovek Alpha, budou třeba kompromisy. Ale rovnou prozradím, že se je Sony podařilo velmi dobře vyvážit. Aspoň podle mého názoru – čtěte dál a uvidíte, zda budete souhlasit.

Design, konstrukce

Fotoaparát v době psaní recenze stojí 18 a půl tisíc tělo. To je podobná cena, jako ta, za kterou se prodávají konkurenční modely typu Nikon D5500 a Canon EOS 750/760D.

Alpha a68 je však filozofií poněkud odlišný přístroj. Na jednu stranu se tváří jako model vyšší třídy - nabídne velký grip, výklopný displej, horní stavové LCD nebo dva rollery (podobně to má jinak už jen o něco dražší EOS 760D), na druhou stranu je jeho konstrukce celoplastová včetně bajonetu (více níže) a působí poměrně „ořezaně“. Vidět je to třeba na displeji, který je poměrně malý (2,7") a má dnes archaické rozlišení (460 000 bodů). Displej se zdá být stejný, jako dříve u a58.

Pohled do hledáčku rovněž ukáže starší (zde ale stále dostatečný) panel s rozlišením 1 400 000 bodů. Má zvětšení 0.88× a pokrytí 100%.

Sony asi tak trochu vymetlo sklady. Zejména LCD je prostě malé, nemá pěkné barvy, má nízké rozlišení, s úhlem pohledu dochází k inverzi barev a mezi ním a plastovým krycím sklíčkem je velká vzduchová kapsa, což kontrastu a čitelnosti venku nepřidá.

Aspoň že je LCD výklopné. Jinak je to asi nejhorší LCD u (bez)zrcadlovky co jsem viděl za dlouhou dobu. Překonává ho (v negativním slova smyslu) jen LCD u stájové kolegyně Sony Alpha a3000. Žít se s tím ale dá – mohu potvrdit, a3000 mám doma. Ještě před několika lety byly podobné LCD standard a taky se fotilo, ale je to škoda.

Z recyklovaných dílů zmiňme zadní roller, který je z NEXů či a5100. To ničemu nevadí, je jen trochu malý.

Celý horní panel včetně tlačítek a displeje je převzat z modelu a77 II. Zajímavostí je, že i rozměry přístrojů (143 x 104 x 8­1 mm) jsou zcela totožné, takže z a77 bude asi i vnitřní rám. To je ale dobře, a77 je fotoaparát o třídu výš. S nasazeným objektivem byste si oba přístroje zepředu snadno spletli. Zezadu už nikoliv.

Celkově je design tradiční, alphácký. Materiál – plast – sice není žádná nádhera, ale konstrukce je mechanicky dobrá. Grip je pogumovaný se vzorem jakože kůže a dobře se drží, ale na zbytku těla, třeba na zadní části, kde se nachází opěrka palce, je ten samý vzor vyvedený v tvrdém plastu. Což působí lacině.

Ovladače, tlačítka a rollery budou všem uživatelům systému Alpha důvěrně známé, prohlédnout si je můžete na snímcích níže:

Největším rozdílem oproti vyšším řadám a77 a a99 je absence joysticku. 

Stejně tak zůstalo stále prakticky stejné Alpha menu, jehož video-prohlídku uvidíte zde:

Menu je trochu nepřehledné – má moc podstránek s nelogicky rozmístěnými položkami. Chybí jednotná záložka pro video (nové Menu, které přišlo s a99 II, tohle napravuje, ale pochybuji, že a68 dostane update).

Výtku mám ještě k prohlížení vyfocených snímků – pokud je chci zvětšit, přibližují se vždy na střed a nerespektují, kam bylo zaostřeno (jako to umí třeba nové bezzrcadlovky výrobce).

Plastový bajonet

Co zaručeně zvedne vlnu otázek (či rovnou nevole) bude fakt, že přístroj má plastový bajonet. Tedy ten kousek, který drží objektiv. Je to problém? Popravdě není, ale nepůsobí to dobře a už vůbec ne profesionálně. Je ale fakt, že Sony je velkým propagátorem plastových bajonetů – měl ho už „předchůdce“ Alpha a67 nebo první generace fullframe bezzrcadlovek Alpha a7/a7R. Jenže tam byly plastové „packy“ držící objektiv opticky schované za kovovým kroužkem, takže na první pohled bajonet působil kovově, ale vše podstatné, co drží objektiv, byl plast. U a68 (nebo už dříve u a58) se jen výrobce přestal za plast stydět.

Pokud neplánujete používat extrémní teleobjektivy v náročných podmínkách, kde by mohlo hrozit např. vylomení úderem, nebojte se toho. Plastové bajonety se používaly už u levnějších filmových zrcadlovek a dodnes jsou běžné plastikové bajonety u levných objek­tivů.

Teoreticky by měl jít bajonet i uživatelsky nahradit kovovým z jiného modelu, drží ho jen šest šroubků, ale k tomu vás nenavádím, přišli byste o záruku.

Specifikace:

• polopropustné zrcátko pro ostření metodou PDAF v kombinaci s CDAF na senzoru („4D focus“)
• 79 ostřících bodů (15 křížových)
• APS-C senzor s 24MPx, citlivost ISO 100–25600
• stabilizovaný čip
• sériové snímání 5sn./s (až 8 v režimu ořezu v JPG)
• Full HD video, XAVC-S 50MbpS
• elektronický hledáček
• výklopný displej
• dva rollery, stavové LCD
• zabudovaný blesk
• blesková patice Multi Interface Shoe
• rozměry 143 × 104 × 81mm, váha 610g

Popis a oficiální specifikace na stránkách výrobce

Testy

Rozlišení

Rozlišení je 24MPx, tedy krásných kulatých 6000×4000px. To je v dnešní době standard a stačí pro tisk fotografie v rozměrech 50.8 × 33.8 cm při rozlišení 300dpi či 101.6 × 67.7 cm při 150dpi. To jsou však jen teoretická čísla, z 24MPx vytisknete i billboard.

Snímek v plném rozlišení s objektivem Sony Zeiss 50mm F1.4 při F8 (můžete porovnat s fotkami ze setového objektivu níže):

Obrazový šum

Podíváme se, jak aparát „šumí“ při různých nastaveních ISO. To je nastavitelné od 100 do 25600 s tím, že je do toho započteno i polopropustné zrcátko (viz níže). Reálně tak přístroj při stejné nominální hodnotě nastavuje citlivost o třetinu vyšší, než konkurence. Citlivost můžete přístroj nechat volit i automaticky, ale nastavení možností je omezeno jen na volbu rozptylu hodnot pro Auto ISO (nejde nastavit preferovaný čas závěrky při auto ISO - k čemu je to dobré píšeme zde). Canon to má u 750/760D stejně, lépe je na tom Nikon D5500 s poměrně podrobným nastavením možností Auto ISO.

Sony Alpha a68 je oproti konkurenčním DSLR modelům co se týče šumu v nevýhodě – její nesklopné zrcátko „překáží“ v cestě světlu na snímač a cca 1/3 (0.3EV) ho spotřebuje. V kombinaci se starší verzí 24MPx senzoru (soudě podle hodnot nezávislého měření DxO, které ukázalo obdobné hodnoty jako pro starší model a77) to není zrovna vhodná kombinace pro noční fotografování. Dále se podíváme na srovnání.

(převedeno z .ARW v ACR)

Srovnávat „papírové“ hodnoty není vždy zcela odpovídající metoda, ale z fotek z praxe se zdá, že laboratorní měření DxO, které třídnímu premiantovi D5500 přiznávají cca 1EV v šumu k dobru, si nevymýšlejí. Sony a68 je prostě osazena senzorem o generaci starším, který má stále špičkové rozlišení, výborný dynamický rozsah, ale více šumí a polopropustné zrcátko tomu nepřidá.

Pokud se budete držet citlivosti ISO 1600 a nižší, nebudete mít problém. ISO 3200 je nouzové a maximální ISO 25600 je tu jen proto, aby se dalo napsat do prospektů.

Vyvážení bílé

Přístroj umí vyvažovat bílou samozřejmě automaticky nebo v přednastavených režimech (které jdou doladit), umí však i barevnou teplotu změřit, uložit až tři uživatelské polohy a má i přímé nastavení v K. Tedy ve své třídě nadprůměrné možnosti.

Příklad z místnosti nasvícené pouze žárovkou. Auto­matika nechává mírné tónování. 

RAW a JPEG

RAW snímky ze Sony a68 se ukládají v tradičním .ARW formátu. Do řady SLT zatím nepronikla novinka z profesionálních bezzrcadlovek a7 druhé generace, kterou je nekomprimovaný RAW. Sony totiž již tradičně svůj „surový“ formát ztrátově komprimuje, což sice snižuje datovou velikost souborů, ale může při silném postprocessingu způsobit kompresní artefakty, které bychom u snímku v RAW nečekali. Jelikož sám se Sony fotím, mohu žíci, že jsem s tím nikdy neměl VELKÝ problém, ale tu a tam na to narazím, zejména při vytahování stínů v protisvětle na kontrastních hranách. Je to škoda, Sony by mělo možnost volby komprese zavést u všech svých modelů, nejen těch profesionálních…

Kontrastní hrana po brutálním zesvětlení stínů v ACR

RAW se vždy ukládá v plném rozlišení, JPEG pak buď ve 24MPx, 12MPx nebo 6MPx. Volitelné úrovně komprese JPEGu jsou tři.

Dynamický rozsah

Dynamický rozsah je silnou stránkou Sony snímačů již tradičně, alespoň na základním ISO, kde se Sony chlubí hodnotou naměřenou laboratořemi DxO odpovídající 13.5 EV. Nepřeměřoval jsem, ale z fotek v RAW z a68 se nechá vytáhnout opravdu hodně.

Trošku jsem to přehnal, vím:-)

V JPEG je tu přichystána funkce Dynamic Range Optimizer (DRO), která umí prosvětlovat stíny a to buď o zvolenou hodnotu, nebo automaticky. Funguje poměrně dobře:

Objektiv(y)

Setovým objektivem k Sony Alpha a68 je starý známý Sony DT 18–55mm F3.5–5.6. Co k němu říci – je to průměrný seťák s plastovým bajonetem, který nenadchne a neurazí a velká část uživatelů, kteří to s fotografováním myslí vážně, ho spíše časem nahradí. Ale do začátku je to „ozkoušená klasika“. Níže přikládám snímky v plném rozlišení při ohnisku 18mm a 55mm na různých clonách:

18mm

55mm

Objektiv nikdy není ideálně ostrý od rohu k rohu a trpí třeba na chromatické aberace, ale kolem F11 je jeho podání celkem použitelné. 24MPx APS-C snímač však chyby příliš neodpouští a lépe si rozumí s pevnými objektivy či profi-zoomy. Stejně tomu je i u konkurence.

K fotoaparátu jsme měli zapůjčeny ještě další objektivy (16–50/2.8, 70–300/4.5–5.6, Zeiss 50/1.4); fotografie z nich najdete v galerii na konci článku.

Ostření

Díky 79 AF bodům (15 křížových) rozloženým po velké ploše hledáčku je ostření jedna radost. Systém je rychlý a brzdit vás bude spíše rychlost AF motorku ve vašem objektivu. 

Výhodou technologie SLT je snadné kontinuální ostření i při 5sn./s a totožná rychlost zaos­třování přes hledáček i zadní displej.

Sledování zvládá systém také na svou třídu dobře. 5 sn./s AF modul zvládá proostřit.

Mikronastavení AF

Důležitá funkce, pokud chcete na zrcadlovce používat světelné objektivy. Jde o to, že PDAF systém ostření je hodně komplexní a s některými objektivy může mít chybu zvalou back- nebo frontfocus. Jinými slovy, zaostří blbě ale dá pozitivní zpětnou vazbu. Fotky pak máte špatně zaostřené. Je to problém VŠECH zrcadlovek (nejen Sony) a jedním z rozdílů mezi amatérskými a profesionálními těly je možnost tento problém užiovatelsky řešit pomocí funkce mikronas­tavení AF.

Canon ani Nikon to v přístrojích se srovnatelnou cenovkou nenabídnou, Pentax a Sony ano.

Zvlášť u Sony je ale tato funkce extrémně důležitá kvůli tomu, že chybu zaostření nejde obejít pomocí ostření v živém náhledu, kde jinak zrcadlovky na chybu ostření díky pomalejší, ale přesnější metodě CDAF netrpí. Sony SLT však i v „živém náhledu“ na displeji ostří PDAF modulem a tak případná chyba zaostření se projeví i zde.

Ověřil jsem si to u objektivu Sony Zeiss 50mm F1.4 ZA, který vyžadoval korekci -7 (z –20) aby ostřil, kam chci.

Bez korekce bych mohl objektiv zase rovnou vrátit.

Ruční ostření

Ruční ostření se u novějších objektivů (s motorkem) zapíná na objektivu, u starších objektivů (s převodem) na těle fotoaparátu. Přístroj má funkci zvětšení obrazu i Focus Peaking (zdůraznění kontrastních hran). Dvě výhrady mám: Focus Peaking je hodně optimistický a od clony F2.8 se vám na snímku rozsvítí všechno i při nastavení efektu „slabý“ a funkce zvětšení obrazu nemá v továrním nastavení přiřazené žádné tlačítko. Ani se nespouští sama při přepnutí do MF. Programovatelná tlačítka nemají rozlišenou funkci podle režimu ostření (tedy tlačítko, kde máte nastaven „výběr AF bodu“ nejde v režimu MF použít k něčemu jinému, třeba právě zvětšení obrazu). Takže nezkušený uživatel o této funkci nejspíš ani nebude vědět.

Stabilizace

Přístroje Sony (a dříve Minolta) mají tradičně stabilizované senzory, ne objektivy. Efekt stabilizace je díky EVF vidět v hledáčku (což je podle mě jinak největší nevýhoda stabilizace v těle u zrcadlovek s OVF) a ta je poměrně výkonná (údaj výrobce až 4.5EV). Výhoda stabilizace v těle je ta, že stabilizovaný je každý objektiv, který nasadíte, od rybího oka po superteleobjektiv nebo stará manuální skla či Lensbaby.

Ocenil jsem to zejména u teleobjektivu 70–300mm, kde se efekt stabilizace viditelný v hledáčku hodí, obraz přestané „létat“. Zde mají SLT přístroje proti starším Alpha DSLR výhodu (objektivy Sony A nejsou stabilizované nikdy).

Video

Rozlišení videa je až Full HD (1920×1080px) se snímkovou frekvencí až 50/60 snímků progresivně. Nižší frekvence či prokládané snímkování jsou možné.

Podporované formáty záznamu jsou MPEG-4, AVCHD a XAVC S.

Maximální bitrate je 50Mbps.

Přístroj disponuje stereomikrofonem a podporou externího přes standardní jack nebo Sony sáňky.

Ostření při videu využívá detekci fázového posunu a tak necuká tam a zpět. Chce to však tichý objektiv, jinak můžete na videu slyšet motorek (což v případě pro ukázku použitého 16–50 uslyšíte). Rychlost přeostřování je podle mě zbytečně vysoká.

K natáčení videa můžete na rozdíl od ostatních zrcadlovek využít i hledáček, což je velké plus technologie SLT.

Natáčet lze ve všech expozičních režimech (nutno však zvolit režim expozice z režimu videa). Tlačítko „MOVIE“ však funguje i v režimech PASM a automatiky, jen z těchto nemůžete expoziční režim (trochu kontra-intuitivně) volit.

Změna clony v průběhu natáčení však se standardním objektivem bajonetu Sony/Minolta není dobrý nápad kvůli mechanickému ovládání mechanismu. Hodí se ale mít možnost clonu nastavit před záznamem (režim A) a přístroj ji bude celou dobu držet nastavenou. Pokud spustíte video z jiného režimu než režimu „video“, budete natáčet v posledním zvoleném režimu expozice pro video, bez ohledu na to, co zrovna máte na voliči režimů. V továrním nastavení je to P (program). Přístroj si ale uvědomuje problém změny clony při videu a clonu si zvolí podle světelných podmínek přen započeítm natáčení a dále pracuje jen s expozičním časem. Pokud chcete používat AF, bude Alpha a68 volit clonu nízkou bez ohledu na světelné podmínky (aby měl systém dost světla pro ostření). V režimu MF pak volí clonu podle času závěrky (snaží se o 1/50s v režimu 50p, v režimu 25p pak v případě nízkého osvětlení nastavuje 1/25s).

Ukázkové video + framegrab v plném rozlišení (Full HD = cca 2MPx):

Závěr

Sony Alpha a68 je svým přístupem netypický fotoaparát, který nabídne asi nejpokročilejší systém ostření ve své třídě, totožný výkon při používání hledáčku i displeje (což u DSLR jinek nejde), dobrou ergonomii a ovládání (dva rollery, stavové LCD, výklopný displej) a rozlišení 24MPx, což je v případě APS-C současné maximum (které ovšem a68 se svými konkurenty sdílí).

Výhoda je i stabilizace v těle; tu má jinak jen Pentax, ale ten trpí na to, že kvůli optickému hledáčku není vidět efekt stabilizace při komponování. Elektronický hledáček Sony toto řeší. Rozdíly v typech stabilizace popisujeme zde.

Na druhou stranu zde najdeme zastaralý displej (malý hrubý, špatné barvy a kontrast) – nejhorší mezi konkurenty, plastový bajonet místo kovového (opět jediný mezi konkurenty) a hledáček, který je dobrý, ale rozlišením 1400000 bodů ne­oslní. Se systémem menu v Sony měli také už dříve něco udělat. Z dalších výtek bych zmínil vyšší šum (kvůli ztrátě třetiny světla na zrcátku) a pomalejší nabíhání po zapnutí a mírně opožděné reakce na otáčení rollerem. 

Vyšší model v nabídce Sony je a77 II (test) a ještě nad ní pak fullframe a99 (test). Nejnověji se chystá na trh a99 II (zpráva), ale tento model nemá asi ani smysls testovaným fotoaparátem srov­návat.

Oproti Sony a77 II přijdete zejména novější verzi senzoru (nižší šum), 1/8000s, kvalit­nější hledáček, mnohem lepší displej, rychlejší sériové snímání, joystick, utěsnění, kovový bajonet či podporu battery gripu. Rozdíl v ceně je však markantní (31 490 Kč vs. 18 790 Kč). Moje rada: pokud nechcete fotoaparát používat na (polo)profi úrovni, nebojte se klidně pořídit a68.

Srovnávat s a99 je jako srovnávat jablka a hrušky. Cenově je toto srovnání zcela mimo (58 490 Kč vs. 18 790 Kč), obrazovou kvalitou a ergonomií je a99 z jiného světa. Kvůli fullframe snímači vyžaduje a99 i fullframe objektivy. Na druhou stranu je AF modul modelu a68 pokročilejší, rozměry nižší a nechybí třeba vestavěný blesk.

Další SLT zrcadlovky už v nabídce Sony nemá.

Alternativně můžete pokukovat po Nikon D5500 (test) nebo Canon 750/760D (test). Pentax by vás mohl nalákat novou K-70 (zpráva). Toto vše jsou pravé zrcadlovky s optickými hledáčky, lepšími LCD, kovovými bajonety a nižším šumem. Na druhou stranu mezi nimi a68 kraluje ergonomií (aspoň podle mě) a pokročilým AF modulem se 79 body, který funguje i při živém náhledu přes displej. Elektronický hledáček má také svoje výhody a nezanedbatelný (byť často opomíjený) bonus Sony a68 je mikronastavení AF. To má ve třídě jinak jen Pentax.

Má sytém A-mount budoucnost?

Má, toho bych se nebál. Alpha a68 (a nově a99 II) slouží jako ujištění, že tomu tak je. Ale je třeba se smířit s tím, že Sony se teď věnuje svému druhému systému. A-mount má však i tak vše, co potřebuje (potažmo co potřebují fotografové). Možná přijde den, kdy dojde ke sloučení obou systémů (jako to udělal třeba Olympus), nevím – třeba ano, třeba ne. Ale dnes to nebude.

Sony Alpha a68 je tak zejména fotoaparátem pro stávající uživatele starších těl Sony/Konica Mi­nolta. Tato SLT zrcadlovka sice nabídne i dost na to, aby teoreticky nalákala uživatele nové, ale to asi není jejím hlavním cílem.

Přečtěte si i náš přehledný článek o nejlepších zrcadlovkách, které jsou právě na trhu. Naleznete v něm zajímavé tipy a možnosti výběru, o kterých jste ani nemuseli uvažovat. Můžete se podívat i na další recenze zrcadlovek.

Galerie snímků v plném rozlišení

Snímky jsou foceny v JPEG nebo RAW a je to u nich uvedeno. Expoziční a další informace zjistíte najetím myší nebo rozklikem do okna. Možný druhý rozklik do plného rozlišení.